dangerous_dreams: (Slytherin inner monologue)
[personal profile] dangerous_dreams
Něco staršího... před tímto novým zveřejněním to už neprošlo revizí. Takže se omlouvám všem, kteří by měli nějaké námitky. :) Čtete to na vlastní nebezpečí. ;)

Ada se nechala inspirovat a napsala krásnou drabble odehrávající se několik let po skončení této povídky. Najdete ji zde: Vzpomínka.

A já jsem také napsala alternativní pokračování: O ponožky Sira Alfreda Douglase do stejnojmenné soutěže.

Motto: Můžete ukrást identitu, polibek i sex, ale ne lásku
Varování: Povídka obsahuje incest mezi bratry, nedobrovolný sex a psychický nátlak.
Pairing: Lucius/Sangius [vlastní postava]
Rating: 18+
Počet slov: 3843
Mé díky patří Mary, která mi velmi pomohla s prvotním nápadem v první části a která vymyslela jméno Azurit. Děkuji také [personal profile] estriel za beta-read.


Čistá krev

~1~

I have to praise you
~Fatboy Slim~


Celým sálem, kde se v rodinném sídle Malfoyů obvykle konají všechna důležitá setkání, porady či oslavy, to bzučí, jako by to byl včelí úl. Pozváni jsou všichni rodinní přátelé a známí a většina vlivných bohatých lidí, kteří vždy podporovali zájmy Malfoyů.

Lucius Malfoy stranou koketuje se svou bývalou, o něco mladší spolužačkou Narcisou Blackovou. Koutkem oka ale stále sleduje vyřezávané nástěnné hodiny. Odbíjejí tři – a ve tři hodiny to má začít. Třikrát zatleská. Všechen hluk rázem utichne a pohledy všech se upřou na Lucia.

„Vítám vás, dámy a pánové. Vítám vás v našem sídle a doufám, že se vám tu líbí. Jsem velice rád, že jste přijali pozvání na oslavu osmnáctých narozenin mého mladšího bratra Sangia. Nechť vstoupí.“ Lucius pokyne rukou ke dveřím po své levici. Ty se otevřou a do sálu vkráčí Sangius.

Přestože některé charakteristické rysy rodiny Malfoyů mají Lucius i Sangius stejné, je to to jediné, čím se podobají. Sangius je, stejně jako Lucius, vysoký, štíhlý, pohybuje se ladně, jako by se ani nedotýkal země, a celé jeho vzezření je jaksi aristokraticky dokonalé.
Avšak dlouhé vlasy má černé jako uhel, kontrastující s alabastrovou pokožkou. Jeho uhrančivé oči jsou taktéž černé. Na sobě má jednoduchý, ale elegantní zářivě bílý hábit – Lucius je jako obvykle oděn v černé – a na rukách hedvábné bílé rukavice.

Sangius přejíždí bystrým pohledem po hostech. Povzdechne si. Už aby byli pryč. Nemá rád takové velké oslavy, nemá rád nic, kde je mnoho lidí. Od svých třinácti let nebyl nikde jinde než doma v rodném sídle. Nejdříve protestoval, nyní se lidí bojí. Cítí na sobě jejich pohledy, z očí jim vytéká jed a blesky ho stříkají přímo na něj.

Matně si uvědomí, že nejspíš čekají na nějaký krátký projev. Něco říká, ale téměř neví, co. Ztrácí se pod tíhou těch pohledů; nejvíce se mu pod kůži dostává jeden, který na něj upírají dvě chladné šedé oči – jsou to vlastně jediné, které si ho takto měří.

Bezděčně přejede rukou po hábitu, jako by z něj chtěl oprášit neexistující smítko, a nakonec si ho ještě více upne, jako by mu bylo chladno, přestože je začátek července.

Když skončí, plaše se usměje. Hosté tleskají. Na řadu přijde předávání darů. Sangius je s úsměvem, zdvořile přijímá a děkuje, ačkoli se mu ze všeho už točí hlava. Je mu horko. Ještě štěstí, že nikomu nemusí podávat ruku – Sangius nikdy nikomu nepodává svou jemnou ručku.

Potom už se koná jen slavnostní hostina. Všichni jedí, co hrdlo ráčí, rádoby vtipkují a zdánlivě upřímně se smějí vtipům těch druhých. Sangius sedí v čele stolu, svého jídla se málem ani nedotkl.

Když už je po všem a hosté odcházejí, Sangius vydechne úlevou.

Vyjde na terasu, kde ho obklopí chladnější večerní vzduch, a vyčerpaně se vnoří do jednoho z křesel. Chvíli tam sedí, oči zavřené, a snaží se uklidnit. Najednou za sebou uslyší tiché kroky.

„Proč je zveš? Víš, že to nemám rád!“ Sangius promluví, avšak nevzhlédne.

Lucius jen pokrčí rameny.
„Je to naše společenská povinnost.“

„Já ti kašlu na nějakou společenskou povinnost!“ Sangius se prudce zvedne z křesla, navyklým pohybem si urovná svůj běloskvoucí hábit a rázným krokem vkráčí zpět dovnitř.

Zatíná pěsti, ale zároveň si nervózně tiskne dolní ret v nelibém očekávání. Ale ze vstupu na terasu lemovaného lehoučkými, jemnými, v mírném vánku tančícími záclonami nevyjde rozzlobený Lucius, všude je ticho, až na cvrčky cvrkající dole v zahradě.

Sangius vzdorně pohodí hlavou, otočí se a zamíří směrem ke svým komnatám.

~*~

Když se nazítří ráno Sangius vzbudí, cítí se již zase šťastný. Zívne, prsty si rozčísne trochu pocuchané vlasy, odkryje se, přikrývku pěkně narovná a útlýma nohama se dotkne huňatého koberce vedle postele.

Okny do pokoje prosvítají svěží paprsky ranního slunce. Sangius se usměje, černé oči rozpustile zajiskří, v bílé noční košili vypadá jako anděl – nebo to tak alespoň říkali rodiče, když byli ještě naživu.

Zemřeli, když mu bylo třináct let. Neví, jak se to stalo; v té době nebyl ani v Británii, studoval na francouzské Akademii čar a kouzel v Krásnohůlkách. Rodiče ho poslali tam a on jim za to byl vděčný. Kdežto Lucius vystudoval Bradavice. Lucius…

Všechno, co o smrti svých rodičů ví, ví od Lucia. Jejich rodiče prý zabili nějací černokněžníci z rodu Blacků. Už prý samo jméno té rodiny ukazuje, co je to za lidi. Takže si asi Sangius dokáže představit, jak jejich rodiče skončili…

A všechny kouzelnické znalosti od té doby, co rodiče zemřeli, získal také jen od Lucia, neboť Lucius ho přiměl, aby z Krásnohůlek odešel, a donutil jej, aby byl už jen doma.

Ne, na ty doby nebude myslet, nesmí myslet. Ty zlé časy jsou již dávno pryč, už dávno se neděje to, co se dělo předtím. Nač si to připomínat?

Trochu se zachmuří, ale náladu má pořád ještě dobrou. Když si ale všimne pootevřené skříně a z ní koukajícího růžku hábitu, veselé rozpoložení ho jako mávnutím kouzelnického proutku přejde.

Vždycky si dává na všem záležet, všechno vždy musí být dokonalé – čisté, přesně na svém místě, nic nesmí být tak, jak by to nemělo být. Jenom ve výjimečných případech se mu stane něco podobného.

Vzpomene si na včerejší oslavu. Jak je rád, že jsou už všichni pryč! Připomene si svůj výbuch na terase. Lucius není pryč, ten tu zůstal. A jak se bude dnes chovat? Co má Sangius očekávat?

~*~

U snídaně je vše při starém. Sangiovi se uleví. Z myšlenek ho ale vytrhne Luciova připomínka.

„Přemýšlel jsem o tom, co jsi říkal…“

Sangius překvapeně vzhlédne.

„Nikdo na veřejnosti nemá ani ponětí o tom, že žiješ. To víš…“

Sangia píchne u srdce. Měl klid, měsíce, roky, měl klid, nemusel vzpomínat. A teď – staré časy rozbité na kusy se vracejí v ostrých, řezajících střípcích.

„… A mě napadlo – nemáš rád oslavy a podobné věci, navíc mám pocit, že už to není tak bezpečné. Zkrátka, zemřeš i pro tu hrstku, co o tobě ví.“

Bude je možno někdy spojit tak, aby se z nich utvořila bolavá a pohnutá vize minulosti? Sangius netuší, že to bude již brzy, velmi…

„… brzy.“

Sangius sebou trhne. Nechápavě a zděšeně hledí na Lucia.

„Řekl jsem, že se vrátím brzy. Jdu to zařídit.“

Lucius se zvedne, obejde stůl a políbí Sangia na rozloučenou. Reakcí je úsměv.

~*~

Ten den je teplý, jen nepatrný vánek ševelí v korunách stromů a větvích keřů v zahradách sídla Malfoyových. Nebe je azurově modré, sem tam se objeví bílý mráček.

Sangius bosky našlapuje na měkký zelený koberec všude kolem, v ruce drží příčnou flétnu. Usadí se ve stínu svého oblíbeného keře, jehož růžové květy vydávají opojnou, lehce nasládlou vůni. Prstem po jednom takovém přejede.

Květ patří keři. Sangius lehce trhne prsty a kvítek mu zůstane uvězněný v dlani.

Teď jsi můj. Jsi krásný a voníš jen pro mě. Ale stačí, abych maličko přitlačil, a všechny růžové plátky bych ti mohl vytrhat. Nebyl bys už nic… Kdybych chtěl.

Sangius květ odloží vedle sebe do trávy a sáhne po flétně. Začne hrát. Melodie je krásná, ale smutná. Lehké tóny hladí duši svými slzami.


Jemné ruce Sangiovi odhrnou z tváře vlasy, které mu během hraní spadly do očí. Sangius sebou trhne překvapením, ale ví, že to mohou být jedině ruce jeho bratra, takže oči nechá zavřené a dovolí rukám pročesávat své vlasy.

„Mám pro tebe ještě jeden dárek,“ zašeptá po chvíli Lucius a odkloní se, aby vytáhl něco, co schovává za keřem.

„Opravdu? Co to může b-“ Sangius začne s úsměvem, ale když vidí, co vlastně je tím dárkem, zarazí se. „Ach…“
Lucius před něj položí kocoura; celý je bílý, jen ocas a pravá přední tlapka černé.

„To… je… opravdu… kocour? A… a pro… ?“ koktá Sangius se slzami v očích.

„Pro tebe. Věděl jsem, že se ti bude líbit,“ usměje se Lucius. „Jak ho pojmenuješ?“

„Azurit,“ zazubí se Sangius.

Nato si Lucia přitáhne za hedvábnou košili. Jakoby nesměle otře své rty o Luciovy. Poté už neváhá. Jeho polibek je hluboký, láskyplný a iniciativní. Ale je v něm i něco oddaného, poddávajícího se, něco, co naznačuje, komu Sangius náleží a čí přání jsou tu hlavní.

„Azurit? Proč zrovna Azurit?“ zeptá se poté Lucius.

„Podívej se na nebe. Víš, tohle… jsem považoval za nesplnitelný sen. A ve své fantazii jsem ho pojmenovával tolikrát, až jsem se rozhodl, že pokud by se to někdy stalo, pojmenuju ho podle první věci, kterou uvidím,“ vysvětlí Sangius a oproti nesmírné radosti, kterou zářil před polibkem, se zdá téměř vážný.

Lucius se přesto neubrání úsměvu, líbí se mu, jak je Sangius tak dětsky nevinný a naivní.

„Proč jsi mi ho vlastně dal?“ chce vědět Sangius, v očích nové slzy.

Lucius mlčí a sleduje uvadlý kvítek v trávě, poté se pevně zadívá Sangiovi do očí.
„Byl jsi hodný.“

Sangius ztuhne. Na jeho tváři se objeví zděšení, smutek, bolest.
Byl jsi hodný… Byl jsi hodný… – Buď hodný… Buď hodný… zní mu hlavou.

„Děkuju!“ vyhrkne najednou a vrhne se Luciovi kolem krku. Ale vzpomínky jsou silnější. Luciovi v náručí se roztřese potlačovanými vzlyky. Když poté ucítí ve vlasech ruku, hladící, aby uklidnila, vzlyky přestanou být potlačované a Sangius se nahlas rozeštká.

~*~

Stalo se to před čtyřmi lety po jedné z těch oslav, které Sangius začal později nenávidět. Slavnost to byla vánoční, hosté nadmíru hluční a veselí a kupodivu tam byla zábava. Sangius se převaloval v posteli, ne a ne usnout. Pořád si to dokolečka přehrával v hlavě, znovu a znovu.

Podobné události byly jedinými příležitostmi, kdy se Sangius mohl stýkat s ostatními lidmi, a tak si je náležitě užíval. Lucius ho držel doma, nedovoloval mu žádné návštěvy. Ze začátku Sangius křičel, potom s Luciem nepromluvil ani slovo. Zkoušel všechno možné, ale Lucius byl neústupný. Nakonec se s tím Sangius smířil, musel smířit, nic jiného mu také nezbývalo.

Náhle bylo slyšet klapnutí dveří a něčí kroky. Sangius se trochu zachvěl, ale zůstal klidně ležet. Lucius si chodíval vzít jen pár nevýznamných polibků. A Sangiovi to už nevadilo, začalo se mu to líbit.

Ovšem tahle noc byla jiná než všechny předcházející a roznesla na kopytech další hranici pro ty následující. To ale Sangius netušil, nemyslel si, že by dnes chtěl Lucius něco víc, a tak i přes menší nesouhlas či nelibost si vychutnával Luciovy polibky a hrátky jeho prstů ve svých vlasech.

Odpor by byl marný, všechno by zhoršil a stejně by nepomohl, jak se Sangius přesvědčil, když se to stávalo dřív.


Sangiovi bylo třináct let, když se jejich rodinné sídlo stalo jeho vězením. Rodiče mrtvi a Sangius jenom jeho – Lucius se bez nejmenších obav mohl opovážit. Poté, co Sangius přestal vyvádět kvůli domácímu vězení.

Zprvu vše přišlo Sangiovi nevinné, potom mu to začalo vadit. Když to jednoho dne nadhodil, oba se chystajíce na večeři, Lucius nic nevysvětlil, řekl, ať neodmlouvá, a poslal ho bez jídla zpět do pokoje.

Silnější protesty či dokonce odstrkování Sangiovi vynesly horší tresty, až skončil i v kobkách ve sklepení. Probdil tam nejednu bezesnou noc.

Lucius začal pozdě. Třináct let na ,převychování‘ už bylo moc. Věděl, že to bude těžké, ale nevzdával se. Sangius se přeci nemůže vzpírat donekonečna. Jednou podlehne. A tak se i stalo, Lucius vyhrál.

Nyní měl svou oddanou hračku. A hodlal ji naučit mnohem víc, tomu, aby nebyla jen bezvládnou loutkou, ale aby opětovala. I v tom se Lucius nehodlal vzdát – všechno jde, když se chce, jak je známo.



Luciův polibek byl stále žádostivější; nohy propletené, stehnem tiskl bratrův rozkrok. A ať se to Sangiovi líbilo nebo ne, začínal být čím dál víc vzrušenější. Lucius pomalu vykasával Sangiův noční úbor, dlaní přejížděl po jeho hebké pokožce, z úst se mu vydral tichý vzdech zakázané rozkoše.

„Ach, Luciusi. Co to – ach, prosím, ne… Co to děláš?!“ Sangius se snažil nějak vymanit z Luciova sevření, ale nebylo úniku.

„Dělám vždy jen to, co chci, můj milovaný bratříčku. A zrovna teď chci tebe…“

Lucius již zbavil Sangia zbytku oblečení, teď nad ním obkročmo klečel – aby mu případně neutekl – a svlékal sám sebe. Obratnými prsty rozepjal všechny knoflíčky u jemné bílé košile, ovšem nesundal si ji z ramen – to může udělat později –, začal se věnovat opasku u kalhot.

Sangius pod ním ležel klidně a tiše, ale jeho dech byl přerývavý a v očích měl zděšení, jak pozoroval Luciovo počínání.

Když se Lucius vyvlékl z kalhot a spodního prádla, mlčky se nad Sangiem sklonil. Polibky pokrýval jeho krk a ramena, jednou rukou hladě pravou bradavku, druhou prozkoumávaje vnitřní stranu stehen.

Sangius vydal zvuk znějící napůl jeho vzdech, napůl jako vzlyk.

„Ššš, uvolni se… Bude se ti to líbit,“ zašeptal Lucius Sangiovi do ucha.

Luciova ruka se odvážila o něco výše, Sangius se celý ještě víc napjal a pokusil se sednout si.

„Ne, prosím! Já nechci… Ne! Luciusi.“

Ale Lucius ho přitlačil zpět, silně, trochu bolestivě.
„Nebraň se, bratříčku, stejně neutečeš,“ zasyčel.

Sangius neměl šanci.

„Hodný chlapec… zasloužil by ještě něco víc…“

Sangiův dech byl trhaný a po tvářích mu stékaly tiché slzy. Když do něj Lucius pomalu pronikal, Sangius se zalkl, vykřikl bolestí.

Jakmile bylo po všem, Sangius se stočil do klubíčka v Luciově náručí – navzdory, že to byl právě Lucius, kdo zapříčinil to, co se stalo. Lucius dnes neodešel – hned, jak dostal to, co chtěl; tato noc byla opravdu ve všem jiná.

„No tak, bratříčku… Příště buď hodný, ano? Když budeš hodný, dostaneš odměnu. Co by ti udělalo radost? Hm…“

Lucius se zamyslel.


Luciovi bylo jedenáct. Měl zrovna nastoupit do Bradavic a rodiče mu chtěli koupit nějaké zvíře. Moc dobře věděl, že jeho sedmiletý bratr miluje kočky… Přestože nikdy žádnou neměl. A tak si Lucius řekl o kocoura. Rodiče mu ho koupili, sdělili mu, že už je velký kluk, a na důkaz toho mu dovolili dělat si s kocourem, co sám uzná za vhodné – kočka je jen kočka, pokud bude žít, bude, pokud ne, tak ne, a Lucius se bude moci poučit ze svých chyb – to byl jejich názor.

Lucius si s kocourem hrál hlavně před Sangiem a schválně mu zakázal se ho byť jen dotknout. To měla být pomsta; věděl, jak tím Sangius trpí. Pomsta za to, že Sangia měli rodiče radši. Všichni Malfoyové byli odjakživa světlovlasí a světloocí, a to také Lucius považoval za nejlepší. Nemohl pochopit, proč se kvůli svým tmavým vláskům a temným očím stával Sangius vždy středem pozornosti na všech společenských či rodinných akcích. Samozřejmě Luciovi lichotilo, že mu rodiče dávali najevo, že už je velký, a mohl si často dělat, co chtěl, ale na druhou stranu ho ničilo, jak se každý vždy točil hlavně okolo jeho bratra.

Později Lucius začal přemýšlet, proč je Sangius oblíbenější. Pokoušel se najít na něm to něco, co ostatní přitahovalo. Našel. Našel a navzdory svému prvotnímu plánu to zničit po tom zatoužil.
Ale měl se na pozoru, nedával nic najevo. Stále tu byli rodiče a pokud ti by se o něčem dozvěděli, Lucius nepochyboval, že by dali přednost Sangiovi a jeho by vykázali na ulici.

Všechno se zlomilo jednou o vánočních prázdninách, když byl Sangius ve třetím ročníku. Sangius si domů přivedl svého nejlepšího kamaráda – který ovšem odjížděl již za pár dní. Určitě to nemohlo znamenat to, co by to znamenalo za několik let, vždyť Sangiovi bylo teprve třináct, ale když se dva kamarádi loučili a dali si nevinnou pusu, Lucia jako by prudce bodla otrávená dýka, jejíž rukojeť svírala žárlivost.
Až se Sangius vrátí do školy, Lucius započne svůj dokonalý plán…


~*~

Sangius i Lucius se proberou ze vzpomínek. Sangius vytáhne zpod hábitu hebký kapesník a opatrně – aby si nerozmazal jemné nalíčení – si otře slzy.

„Je ten kocour opravdu můj?“ zeptá se znovu, trochu zvýšeným hlasem.

„Ano.“

„Celý můj?“ Sangius se postaví a kocoura si vezme do náručí. Konečky prstů ho hladí po hřbetě, kocour spokojeně přede.

„Ano, celý tvůj,“ Lucius přisvědčí a také se zvedne.

„Takže pokud je tomu tak,“ Sangius mluví pološeptem, „tak na Azurita nikdy nešáhneš.“

Lucius to čekal, s tvrdou kamennou tváří mlčí. Když Sangius nepokračuje, promluví:
„Co když přijde sám?“

„Nepřijde. Azurite? Nikdy nechoď za Luciusem, ano?“

„Myslíš, že ti rozumí?“ odfrkne si Lucius.
Vtom se na Lucia Azurit zadívá, prskne a sekne tlapkou s vytaženými drápy směrem k němu.

„Nevidíš?“

Vidím, ale je to úplně z jiného důvodu, než si myslíš, bratříčku. Úplně z jiného důvodu…
Nahlas však Lucius neřekne nic.

„Jsou tři věci, které jsou jenom mé a nikoho jiného a o kterých rozhoduju já. Moje flétna, tento keř a teď Azurit.“

„Ovšemže.“

Sangius položí kocoura na zem.
„Zůstaň tady nebo se jdi porozhlédnout kolem, ale nechoď za mnou.“
Vztáhne k Luciovi ruku. „Pojď. Chtěl bych ti něco ukázat. Tady ne, jinde.“

Lucius nepřijme.
„Nemyslíš si, že sis dnes už dovolil dost, vyčerpal svoji dávku drzosti a že pokoušíš mou trpělivost?“

„Prosím… Chtěl bych ti poděkovat.“

To je dost výmluvné, aby Lucius přijal.

~*~

Slunce zapadá, obloha se pomalu začíná zbarvovat do červena. Lucius leží v natrhaném, již uvadajícím lučním kvítí a vychutnává si Sangiovy oddané polibky díků – chtějí dokázat, že se Lucius nespletl a daroval kocoura oprávněně.

„Znám tě dobře, bratříčku, a nikdy by mě nenapadlo, že to bude již dnes… Tolik se toho změnilo za ty čtyři roky.“

Sangius najednou nemůže, nemůže se zastavit. „Neznáš mě. Nikdy… Kdybych tě měl k něčemu přirovnat, tak ke květině. A byl bys růže. Krásná rudá růže, s velkými ostrými trny. Člověk neodolá, přivine si ji k sobě a málem ani necítí, že se mu ty trny zabodávají hluboko do kůže. Ale ať to cítí nebo ne, krvácí. A růži je to jedno. Jediné, pro co žije, je slunce a voda. Slunce má, vodu vždy dostane.“

Sangiovi dojde, že tentokrát to přehnal, ještě předtím, než to dořekl. Lucius jej prudce uhodí do tváře, vytáhne hůlku, vyřkne příslušné zaklínadlo a kolem Sangiových zápěstí a kotníků se omotají silné provazy.

„Neříkej, že tě neznám, bratříčku,“ zasyčí Lucius. „Kdybych tě neznal, kdybych znal jen tvoje tělo a ne tebe uvnitř, myslíš, že bys byl takový, jaký jsi teď?
Ty to víš, není to žádné tajemství, že zde je vše tak, jak chci já. Jediní, kdo tě poslouchají, jsou domácí skřítkové. A jenom proto, že jsem ji to nezakázal. Takže trocha úcty by neškodila…“

Luciův hlas je stále tišší a tišší a poslední slůvko je téměř neslyšné, přestože je Lucius šeptá přímo do chlapcova ucha. Ale zafunguje, jak má. Sangius se prohne bolestí, a aby nevykřikl, stiskne zuby jednu z květin. Nepomůže.

„Pamatuj si to,“ rozkáže Lucius, když kouzlo zastaví. „Pamatuj si to a už nezapomeň.“

Oblékne se, povolí Sangiovi pouta, ale nerozváže je. A odejde.

Sangius nemá sílu se z provazů dostávat. Ne teď.

Nasaje vůni prostých kvítků a trávy. Ta rozumí. Jako jediná. Rozumí… Čemu vlastně?

Náhle se mu něco mokrého a hrubého dotkne tváře, polechtají ho fousky.

„Říkal jsem ti, ať za mnou nechodíš…“


~2~

If you got inside my head, then you’d understand
Then you’d understand me

Why I’ve felt so alone, why I kept myself from love
And you became my favourite drug
So let me take you right now and swallow you down
I need you inside

~The Calling, Unstoppable~


Venku je již tma, za okny se prohání silný vítr a další a další sněhové vločky poletují sem a tam. Ovšem ve velikém krbu plápolá oheň, polena praskají a pokojem se rozlévá příjemné teplo. To je domov…

Před krbem stojí dvě křesla. V každém sedí mladý muž. Jeden je světlovlasý, na tváři se mu nezrcadlí žádné emoce. Ničeho a nikoho kolem sebe si nevšímá, probírá se stohem starých popsaných pergamenů a občas si z něčeho udělá poznámku.
Druhý muž, černovlasý, se ničím nezabývá. Hladí na klíně odpočívajícího kocoura – ten spokojeně přede – a sleduje tančící plameny, jak pomalu spalují silné kusy dřeva na hrstku popela. Ty plameny… Jak se zdají jemné a nevinné.

Stačí jen horké pohledy, něžné dotyky. Chvíli trvá, než dřevo chytne, ale když hoří… Oheň ho stravuje zevnitř. Pomalu… Neslyšíš, jak praská? Už se poddává. A ohnivé jazyky ho lechtají znovu a znovu. Nic jim nebrání, ba je to jejich podstata.

Kocour se zavrtí, zamňouká. Sangius se lekne. Podívá se na něj, na tváři má výraz, jako by se zvíře změnilo v nějakou zrůdu. Očima tiká z kocoura na Lucia, z Lucia ke krbu a od plamenů zase zpět na kocoura.

Prudce se zvedne; Azurit nespokojeně zaprská a dopadne na zem. Sangius si ho nevšímá. Otočí se a vyběhne z místnosti ven.

Lucius pomalu vzhlédne a zadívá se ke dveřím, kterými Sangius proběhl. Neubrání se úsměvu.

Sangius se zastaví až ve svém pokoji. Klesne na zem vedle svého lůžka, víčka má pevně semknutá, aby nepropustila jedinou slzu, a rukama silně objímá vyřezávané nohy postele. Domácí skřítek, který v pokoji zrovna uklízel, se zarazí.

„Promiňte, pane, nestalo se nic? Nepotřebujete něco?“

„Uhas ten oheň!“ přikáže Sangius.

Skřítek zmateně pohlédne ke krbu.

„Na co sakra čekáš?! Tak už to uhas! Uhas to!!!“

~*~

„Mmmm…“

„Ach! To studí, Luciusi!“

„Vždyť je to taky led. Co bys čekal? Oheň? Ten není tak zábavný. Takhle se rozpouští pomalu, ale podívej… Hodím ty kostky do ohně a… už nejsou. A oheň taky ne. Kdežto já mám led i studený oheň…“

„Miluju tě…“

„A nenávidíš… Já vím.“

„Au! Sss, tvůj prsten…“

„Promiň, bratříčku.“
Ale bylo to schválně. Teče ti krev, sice jen kapička, ale aspoň něco. Moc dobře vím, jak nemůžeš krev ani vidět…
„Podívej…“

~*~

Pozdní odpoledne, vše se halí do načervenalého šera, nedotknutý sníh jako by hoří. Sangius jde pomalu, krok sun krok. Oči upírá k západu. Těsně nad obzorem je obloha sytě oranžová. Je to ale jen úzký proužek, poté vše stíní tmavomodré husté mraky. A nad Sangiovou hlavou je nebe zbarveno do světlounce modro-fialové.
Sangius se otočí k východu. Temná šeď. Z nejvyšších větví holého listnáče právě odlétá pár ptáků – aby se usadili na sousedním stromě.
Sangiův pohled si najde severní směr a Sangius vidí nádherný, úctu a trochu strach nahánějící zámek.
Jih – samé husté lesy. Odněkud zahouká sova.

Sangius si sundá teplou šálu. Chytí ji za jeden konec a druhý táhne po zemi. Neohlíží se po mělké cestičce, kterou šála vybrázdila.

~3~

Zášť se ozývá stále víc
Ruce od krve, ne, není jeho
Moje krev, nezbylo mi už nic
Kam jsi se ztratila, má něho?

Černá růže, trny ostré
Bílá je barva smutku
Vše naopak, slzy prosté
Strach ovládá mě, loutku

~Mione, úryvek z básně ‚Pro Vás dva‘~


Lucius se snaží pracovat. Ale když soustředit se je tak těžké! Jak se může věnovat těm nudným pracovním záležitostem, když má před sebou problém jako je tohle?

Zhluboka si povzdychne, zakloní hlavu a dlouhými prsty si pročísne své dlouhé vlasy.

Vezmeme to popořadě. Měl bych se oženit? Měl. Takže už je čas udělat tlustou čáru. Mmm, budeš mi chybět… ale co jiného bych měl udělat? Pokračovat dál to nemůže. Takže už je konec. Sbohem…

~*~

Sangius se prochází spletitými chodbami a chodbičkami jejich panství. Přemýšlí. Něco visí ve vzduchu… ,Nakazilo‘ to jak jeho, tak i Lucia. Něco jako… konec… smrt… A přesto je to něco slavnostního… Nebo to bude až potom? Kdo ví…
Ale něco tu je… Sangius to cítí.
Něco skončí a něco začne… Ale co?

Hrobové ticho přeruší tiché škrábání. Sangius se prudce otočí. Srdce mu vyskočí až do krku.

„Ach… To jsi ty, Azurite,“ vydechne úlevou. Vezme kocoura do náruče. Nevšiml si nepřátelského lesku v Azuritových očích a vytažených drápků…

~*~

Utíká. Pryč. Co nejdál. Přestože není kam se schovat. Vlastně ani nevnímá, že běží. Je napůl v mdlobách.

Krev… Jeho krev. Na hábitu, na rukou, na tváři… V ústech, na jazyku, v krku… Z hlubokých škrábanců prýští další a další.

Neví, kam běží, před očima se mu zatmělo, ale nohy ho ještě jakž takž poslouchají, nebo to dělají už jen podvědomě.

Najednou už neutíká, nehýbe se… Schody… Propadá se někam dolů… Všude je černo… Černo, z nějž už není úniku. Nikdy…

~*~

Lucius se uvelebí na pohodlné pohovce, popíjeje kávu. Čeká a znovu si v hlavě přehrává připravený scénář. Před svou snoubenkou musí být dokonalý…

Někdo zaklepe.

„Vstup,“ dovolí Lucius.

Dveře se otevřou. Domácí skřítek se hluboce ukloní.
„Slečna Blacková je zde, pane.“

„Výborně…“

Dangerous Dreams

Tento blog slouží jako nové útočitě pro mé literární výtvory.
Naleznete tu fan fiction i mou originální tvorbu. Fandomy jsou opravdu různé - od Harryho Pottera až po klasiku, např. Máj. Mám ráda slash, takže ten tu najdete v hojné míře. Nicméně je tu i dost ne-slashových věcí.
Ráda si hraji se slovy, zašifrovávám a "komprimuji" informace a do toho miluji romantismus. Co z takové kombinace vzniká... :)
Orientovat se tu můžete pomocí štítků níže.

August 2015

M T W T F S S
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Style Credit

Expand Cut Tags

No cut tags
Page generated 20 February 2019 00:18
Powered by Dreamwidth Studios