![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
dangerous_dreamsA poslední, pátá povídka za minutu dvanáct!
Téma: halucinace/vize
Fandom: Máj
Mlýnské lopaty se pomalu otáčely a klapaly v pravidelném rytmu jeho oblíbené písničky. Z lesa se přidávaly zvonky. A hle, sova houká slova! Trochu falešně, až se musí smát. Vždyť je to jednoduchá písnička, ta nejjednodušší na světě, a ona ji neumí? Ukáže jí, jak na to. Sovičko, sovičko, musíš takhle! Počkej, kde jsi? Musím za tebou. Běží, běží rychle. Zafouká vítr a podebere ho. Místo rukou má křídla. Letí! Neví jak, ale letí. Hlavně nespadnout. Nemůže spadnout, letí naučit sovičku, jak má zpívat. Sovičko, takhle! Sovičce to nejde. Směje se. Odletí. Nejdřív sova, potom on. Vítr ho nadnáší. A zvonky zvoní. Ale už ne z lesa, ale z nebe. Je plné zvonků, menších, větších, ti nehrají falešně, to se mu líbí. Nechtějí přestat. Dost, dost, už dost, přestaňte hrát! Nechci už tuhle písničku, tuhle ne. Jděte pryč! Nebo já půjdu pryč. Tak. Postavím si sněhuláka. Hele, sněží. Tu máte, zvonky, sníh. Sněhulák nemá uši, ten vás neuslyší. Už nemám nohy, ani křídla, ani nos. Sněží! Rostu a mohutním, vidíte zvonky? Neslyším vás, neslyším! Sněží! A já jsem sněhulák.
***
Ráno se seběhla polovina městečka. Mlynář hystericky zburcoval, koho mohl. Zuřil, ale v očích měl strach.
Kluk zmizel. Pole s obilím byla vyšší než on. Každý kout pročesávalo několik sousedů. Mlynář zaběhl do lesa, nahlížel za každý větší kámen. Mohl se zaběhnout až k jezeru? Vyplave snad za několik dní na hladinu tělíčko?
Blížilo se poledne. Prohledali celé širé okolí, ale nenašli nic. Někteří se otočili k mlynáři zády. „Nemá to cenu,“ prohlašovali. „Kdyby tu byl, našli bychom ho.“ Mlynář je proklel a hledal dál.
Potřetí v zoufalém pokusu prohledával mlýn. Nenašel nic víc, než olejovou lampu. Vyčerpaně na ni hleděl, nevěda, co má dělat. Lekl se, když se za jeho zády zhroutil pytel s moukou. Pytel zasténal a poté se z něj vynořila hlava. Vilém se našel. A bylo mu špatně. Horem dolem sliboval, že už nikdy nebude ochutnávat bukvicový olej.
Téma: halucinace/vize
Fandom: Máj
Mlýnské lopaty se pomalu otáčely a klapaly v pravidelném rytmu jeho oblíbené písničky. Z lesa se přidávaly zvonky. A hle, sova houká slova! Trochu falešně, až se musí smát. Vždyť je to jednoduchá písnička, ta nejjednodušší na světě, a ona ji neumí? Ukáže jí, jak na to. Sovičko, sovičko, musíš takhle! Počkej, kde jsi? Musím za tebou. Běží, běží rychle. Zafouká vítr a podebere ho. Místo rukou má křídla. Letí! Neví jak, ale letí. Hlavně nespadnout. Nemůže spadnout, letí naučit sovičku, jak má zpívat. Sovičko, takhle! Sovičce to nejde. Směje se. Odletí. Nejdřív sova, potom on. Vítr ho nadnáší. A zvonky zvoní. Ale už ne z lesa, ale z nebe. Je plné zvonků, menších, větších, ti nehrají falešně, to se mu líbí. Nechtějí přestat. Dost, dost, už dost, přestaňte hrát! Nechci už tuhle písničku, tuhle ne. Jděte pryč! Nebo já půjdu pryč. Tak. Postavím si sněhuláka. Hele, sněží. Tu máte, zvonky, sníh. Sněhulák nemá uši, ten vás neuslyší. Už nemám nohy, ani křídla, ani nos. Sněží! Rostu a mohutním, vidíte zvonky? Neslyším vás, neslyším! Sněží! A já jsem sněhulák.
***
Ráno se seběhla polovina městečka. Mlynář hystericky zburcoval, koho mohl. Zuřil, ale v očích měl strach.
Kluk zmizel. Pole s obilím byla vyšší než on. Každý kout pročesávalo několik sousedů. Mlynář zaběhl do lesa, nahlížel za každý větší kámen. Mohl se zaběhnout až k jezeru? Vyplave snad za několik dní na hladinu tělíčko?
Blížilo se poledne. Prohledali celé širé okolí, ale nenašli nic. Někteří se otočili k mlynáři zády. „Nemá to cenu,“ prohlašovali. „Kdyby tu byl, našli bychom ho.“ Mlynář je proklel a hledal dál.
Potřetí v zoufalém pokusu prohledával mlýn. Nenašel nic víc, než olejovou lampu. Vyčerpaně na ni hleděl, nevěda, co má dělat. Lekl se, když se za jeho zády zhroutil pytel s moukou. Pytel zasténal a poté se z něj vynořila hlava. Vilém se našel. A bylo mu špatně. Horem dolem sliboval, že už nikdy nebude ochutnávat bukvicový olej.
