![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
dangerous_dreamsDouble drabble - 200 slov
Poznámka: Název této double drabble jsem si vypůjčila od J.W. Goetheho.
DMD 2010; téma: starý člověk je podruhé dítětem
Fandom: originální/RPS
Básnictví a pravda
Měkká lenoška už neskýtala tolik pohodlí, měl-li ji náhle celou pro sebe. Vstal proto, a poněkud rychleji přistoupil k příteli, jenž mlčky hleděl z okna.
„Friedrichu, snad abyste mi to napsal v dopise.“
„Když svíčka v noci dohoří, končím vždy i svůj dopis. Dnes trávím večer s vámi – a ještě bych vám psal?“
Johann se nemohl neusmát. Přikročil ještě blíže, téměř se dotýkal přítelova oděvu.
„Celý život má smysl díky smyslům, příteli. Nezačínejte zase! – A nebo začněte – prosím. Uměním je celý život sám, nezavírejte před ním oči! Pište…“
Friedrich se zachvěl. Nabízený brk si nevzal. „Mám svůj! Dobrou noc, Johanne.“
Hledám zas: Klid, který jsem jako mladý neměl, mě v této chvíli – letech – zase opustil.
Nalezl jsem zas: Odvahu, kterou jsem jako mladý neuváženě oplýval a pak ji ztratil…
Okamžik měl jsem osloviti, když času bylo dostatek. Odešel jste, příteli…
A já znovu četl Rukavičku vaši – rukavičku svoji… Odpusťte, příteli… když i pozorným očím zůstal smysl skryt celého čtvrt století.
Snad směl bych vás vyrušiti? Ve spánku, ze kterého se vytrhovati nemá?
Psal jste, jak jste mohl; vím.
Hledám zas: klid, který malý Weimar přinesl mé duši. Snad už jen hrob, ve kterém vedle mne budete se mnou moci rozmlouvat?
Poznámka: Název této double drabble jsem si vypůjčila od J.W. Goetheho.
DMD 2010; téma: starý člověk je podruhé dítětem
Fandom: originální/RPS
Básnictví a pravda
Měkká lenoška už neskýtala tolik pohodlí, měl-li ji náhle celou pro sebe. Vstal proto, a poněkud rychleji přistoupil k příteli, jenž mlčky hleděl z okna.
„Friedrichu, snad abyste mi to napsal v dopise.“
„Když svíčka v noci dohoří, končím vždy i svůj dopis. Dnes trávím večer s vámi – a ještě bych vám psal?“
Johann se nemohl neusmát. Přikročil ještě blíže, téměř se dotýkal přítelova oděvu.
„Celý život má smysl díky smyslům, příteli. Nezačínejte zase! – A nebo začněte – prosím. Uměním je celý život sám, nezavírejte před ním oči! Pište…“
Friedrich se zachvěl. Nabízený brk si nevzal. „Mám svůj! Dobrou noc, Johanne.“
Hledám zas: Klid, který jsem jako mladý neměl, mě v této chvíli – letech – zase opustil.
Nalezl jsem zas: Odvahu, kterou jsem jako mladý neuváženě oplýval a pak ji ztratil…
Okamžik měl jsem osloviti, když času bylo dostatek. Odešel jste, příteli…
A já znovu četl Rukavičku vaši – rukavičku svoji… Odpusťte, příteli… když i pozorným očím zůstal smysl skryt celého čtvrt století.
Snad směl bych vás vyrušiti? Ve spánku, ze kterého se vytrhovati nemá?
Psal jste, jak jste mohl; vím.
Hledám zas: klid, který malý Weimar přinesl mé duši. Snad už jen hrob, ve kterém vedle mne budete se mnou moci rozmlouvat?
