![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
dangerous_dreamsNázev: Dětinství mého věk, část první (1/3)
Autorka: Dangerous
Fandom: Máj
Pairing: Hynek/Vilém, [Vilém/Valdemar, Vilém/Jarmila]
Počet slov: 9 450 (první část)
Rating: 18+ (obsahuje sex, násilí, psychický nátlak)
Další varování: romantismus (takže výše zmiňované není explicitní)
Shrnutí: Noc před popravou vyprávěl Vilém svému strážci, kterak se z něj stal strašný lesů pán. Příběh tak strašný, že strážce sám byl otřesen. Vězeň se vrací o čtyři roky zpět; bylo mu sedmnáct a jednoho letního odpoledne potkal v lese Hynka, nebezpečného loupežníka...
Velké díky patří mým dvěma betám, Kleio a Rye. Bez vás bych to nedotáhla do konce.
Prolog k první části
On na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
že trpnýť jeho sen i zlý.
„Duch můj – duch můj a duše má!“
Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených ust plynou.
Než však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas –
jakž byla vyšla – hynou.
Přistoupí strážce, a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté,
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy – pot – a krev;
v ustech spí šepot – tichý zpěv.
„Viléme! Víš jen, co za hrozný čin jsi vykonal? – Co chceš? – Co šeptáš? Komu? – Mám přivést…“ zaváhal. „Viléme, slyšíš mě?“
Vězeň neodpovídal. Třásl se a lehce sebou kolébal ze strany na stranu, pohled upřený na malé okénko, jímž do rozsáhlé síně nesměle nahlíželo pár měsíčních paprsků. Upínal se k nim, a jako kdyby je prosil, aby zůstaly, aby byly alespoň jedinou jistotou... Ovšem nedaly se chytit – odrazy a lži. Těch pár, které se k němu dostaly, neohrabaně rozdrtil; ostatní se snoubily s mlhou a oblaky, nebylo je více vidět.
Pouze kapky vody posměšně zní a hynou, zní a hynou; kat a strážce neschopen slova, vězeň bez naděje. A přece – už nešeptá. Zpívá.
přiklonil strážce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál…
Část první: Svou lásku slavík růži pěl
I.
Lidé zpívají. Zvony bijí. Dnes neobvykle hlasitě. Zástup se pomalu přibližuje k poutnímu kostelíku, slyší se čím dál hůře. Některé to povzbudí, dodá jim to jistotu a zpívají pak hlasitěji, aby se slyšeli, aby se stali součástí této kouzelné chvíle. Zpěv zesílí a už ho je slyšet stejně dobře jako předtím.
Jen jeden chlapec, asi sedmnáctiletý, měl pojednou pocit, jako by ho obklopil rej neodbytných včel. Hučel a pomalu se usidloval v jeho hlavě. Štěrk pod nohama byl ostřejší než kdy jindy, vzduch kolem hustý jako med, nedýchatelný. Pohltila ho bublina a začala dusit. Přestal předstírat, že zpívá, a rozhlédl se po ostatních. Nikdo si ho nevšímal.
Ještě chvíli se šinul v procesí, dokud nedošlo až ke kapli svatého Vavřince. Omluvně se na ni podíval, ale své rozhodnutí nezměnil. Využil nastalé pauzy a krátkého zmatku a nezpozorován nikým z průvodu ukryl se mezi stromy lesa, na jehož okraji kaple stála.
„Ale, ale… Copak že utíkáš?“
Vilém nadskočil. Bude mít nepříjemnosti a mnoho co vysvětlovat. Vyděšeně se otočil. Překvapeně hleděl na toho, koho měl před sebou. Nebyl to nikdo z městečka. Pomalu mu docházelo, že se dostal do ještě větších potíží.
Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí, ten plášť! Kdo kdy viděl rudou podšívku?!
Výstřední cizinec se líně opíral o nejbližší strom. Na tváři úsměv, oči živé, ale ledové. Vilém o krok ucouvl a ohlédl se po davu, který se mezitím shromáždil před kaplí. Zaváhal, má-li se dát na útěk. Hluboký nádech, ještě jeden nejistý krok…
Neznámý muž byl v okamžení u něj, pevně mu sevřel nadloktí.
„Poběžíš zpátky udat mě – je jich víc, a já jsem sám. Ale věz, že nevyjdeš ani ze stínu stromů.“ Banditův hlas zněl výhružně, i když podtónem značil ještě něco jiného, co Vilém nemohl rozpoznat.
„Můžu je zavolat. Já…“
„Neuslyší tě.“ Tvrzení krátké a pravdivé. Jsou moc daleko a zvony bez přestání bijí – skoro už líně – bimmm – bammm – ale ozvěna vyplňuje mezery mezi údery a lidé u kaple pravděpodobně neslyší ani sami sebe.
„Co tady… co tady děláš?“ Vilém se pokusil dodat si odvahy.
Loupežník se pobaveně pousmál. Vilém přemýšlel, co dělat, ale nezmohl se ani na to, aby se v duchu proklínal.
„Čekám, až se všichni usadí uvnitř, abychom se s přáteli trochu pobavili a něco si vydělali. Řekl bych, že je to očividné.“
„Vždyť jsi tu sám!“
„Vskutku? Přece si nemyslíš, že se tu budeme mezi stromy schovávat všichni. Přijdou.“
Vilém se ještě jednou ohlédl směrem ke kapli a pak zpět na muže před sebou. Má zbraň! Samozřejmě že má zbraň. Ale kdyby to přeci jen zkusil…
Vší silou se Vilém vytrhl z pevného sevření a běžel – teď už stejně nemá na výběr! –, ale neurazil ani čtyři kroky, když ucítil zezadu náraz – to po něm loupežník skočil. Neudržel rovnováhu, upadl a bandita ho nevybíravě přimáčkl k zemi mezi vřes, dýku u Vilémova krku.
„Nejsem tak hloupý. A varoval jsem tě!“ zasyčel. „Už dávno bych byl na řadě a hlídal kolo, kdyby mě mohl přemoci kdejaký kluk!“
„Hlídal? – Co? – Nejsem… – Pusť mě!“ Vilém sebou zmítal, ale protivník byl silnější. Držel ho pevně. Skrývali se přikryti loupežníkovým neobvyklým pláštěm, svrchu nenápadně šedavým. V dostatečné vzdálenosti a ve stínu borovic je ostatní lidé nemohli ani spatřit, ani uslyšet.
„Mohl bych tě zabít – teď a tady. Ale rozmyslel jsem si to…“
„Co chceš?! Nic nemám.“
„Ale máš. Příbuzné, domov…“
„Neznáš mě!“
„Moc dlouho tu v kraji nejsem, pravda,“ začal loupežník téměř konverzačním tónem, „ale nejsi náhodou mlynářův syn?“
„Ty!“ Vilém se snažil vyprostit z pevného sevření, ale jen se poškrábal o suché a ostré jehličí.
„A v neposlední řadě máš svoje tělo, kterému by se má dýka zajisté nelíbila… Ledaže mě konečně poslechneš. Pustím tě, půjdeš domů a zůstaneš tam. Nikomu ani slovo, rozumíš?! A pozítří večer, až se slunce dotkne obzoru, budeš tady. A vezmi něco k jídlu.“
S těmito slovy Viléma pustil a zvedl svůj klobouk ležící opodál, stále si však pohrával s dýkou mezi prsty.
Vilém se snažil netřást se, ale stěží se postavil na nohy. Vyděšeně kývl, pár kroků ucouvl. Poté se otočil a utíkal pryč.
*
„Kdes byl?!“ zaburácel drsný hlas, následován prásknutím těžkými dveřmi.
Vilém odskočil od stolu, u kterého dlouhé chvíle nečinně seděl a snažil se utřídit myšlenky. Nedařilo se mu to. Neviděl jediné východisko z potíží, do kterých se, hlupák, dostal. Stále se lehce třásl, setkání s loupežníkem se bál, ale upozornit starostu na místo a čas jejich schůzky nechtěl. Teď ke všemu přišel otec a on nemá připravenu jedinou výmluvu, kterou by se mohl ospravedlnit. Hodiny na stěně dál posměšně tikaly a odměřovaly čas.
Starý Schiffner vpadl do místnosti jako rozzuřený medvěd.
„Zatracení loupežníci! Čert aby je vzal! Anebo to slibované vojsko – to by jim ukázalo!“ Běsnil a na Viléma se ani nepodíval. Ten si už už myslel, že na něj otec zapomněl. „Co mi k tomu povíš?“
„Já… nevím, co oni…“
Cinkání rozepínaného opasku, bezcitné zašustění kůže o látku.
„Nekoktej mi tady – nemám na mysli Hynka, toho loupeživého floutka, a jeho kumpány! Pf! Co ty jsi dělal?“ První rána dopadla na chlapcovo nadloktí. „Nikde jsem tě neviděl. Trhl jsi mi ostudu!“
Vilém se přikrčil; druhá, třetí ho šlehly přes ramena. „Máš možná štěstí, že ses vyhnul těm ničemům, ale svým povinnostem neutečeš.“ Instinktivně se snažil krýt, avšak rány dál zasahovaly jeho ruce a ramena. „Ani nic užitečného jsi nedělal, práce ve mlýně stojí! Nebude z tebe dobrý mlynář, nebude. Co jsem jen komu udělal?“ Pásek zazvonil o zem. Vilém vzhlédl. „Od zítřka tě nechci vidět nikde jinde než u práce na mlýně, rozuměl jsi? Teď není čas na jiné věci.“
Celým Vilémovým tělem pulsoval vztek a vzdor, ale neprobojoval se napovrch. Vilém věděl, že odporem by se všechno jenom zhoršilo. Sklopil oči. Chtělo se mu plakat, ale ovládl se.
Vyběhl před mlýn. Stále svítilo slunce, lehký větřík si pohrával s vysokou trávou, vzduch byl provoněn slámou a senem. Vilém se zády opřel o pytel s obilím a sesul se na zem. Nemá na výběr.
*
Druhý den pracoval Vilém od rána do večera ve mlýně, jak si otec přál. Měl pocit, že práce vůbec neubývá. Zčásti byl rád, protože se nemusel soustředit na nic jiného, zčásti u toho polohlasně nadával.
Třetí den s povinnostmi spěchal, aby mohl večer utéci a setkat se s Hynkem. Děsil se toho, celý den byl nervózní. Ruce se mu třásly. V jednu chvíli mu těžký pytel mouky vypadl z rukou, když ho nakládal na vůz – a v srpnu začalo sněžit. Rychle se snažil onu spoušť uklidit a zamaskovat.
Měl strach. Kdo by neměl? Už pár týdnů sužovala kraj banda loupežníků vedená prapodivným Hynkem. Pověst o nich šířila se rychle – a nejen pověst. Stále více místních obyvatel i osob, které tudy pouze projížděly, mělo tu čest setkat se s ním. Bandité většinou jen kradli. Ale asi před měsícem objevily děti v lese mrtvé tělo. Nebyl to nikdo z městečka, podrobnosti chyběly. Podezření okamžitě padlo na loupežníky.
Vrazi! A jejich strašný vůdce. Široký klobouk s pérem – jako nějaký komediant! Plavé vlasy zpustle nošené do obličeje. Plášť! S rudou podšívkou. Není upír? Ale na upíry už nikdo nevěří… A ty cetky! Ověšen haraburdím. Kdo jiný by byl schopen vraždy než takovýto pochybný živel?
Hynek – to jméno vyvolávalo vztek a strach.
Vilém dorovnal poslední pytel.
*
Pospíchal, téměř běžel. Obával se večerního setkání, nevěda, co ho čeká, ale nemohl své nohy donutit, aby zpomalily. Rychlý krok ho uklidňoval. Nezáleželo na tom, od čeho utíká a kam – jen nezůstat stát.
Celý udýchaný dorazil ke kapli. Rozhlédl se. Nikde neviděl živé duše. Slunce se stěží drželo na obloze, mátožně se vypínalo nad obzorem, jako by samo sebe unavilo denním žárem. Stíny se každou chvílí prodlužovaly, cvrčci se snažili přehlušit veškeré okolní zvuky.
K lesu se vydal krokem již pomalejším; tráva mu šelestila kolem nohou, protože je odmítal zvedat.
„Jsi tu včas.“
Hynka si nevšiml, dokud nepromluvil. Leknutím málem upustil kousek chleba, který se mu nevešel do kapes.
Hynek pozoroval Vilémovy rozpaky. „Pojď,“ promluvil nakonec a zmizel v lese.
Vilém mu téměř nestačil; v šeru stromů zakopával o drny a popadané větve a nevěděl, zda se dívat pod nohy nebo na rozplývající se plášť, který jako bludička proplouval mezi větvovím.
Došli až na pahorek nad menším z rybníků. Kolem již panovalo měkké přítmí. Hynek potřásl hlavou, téměř hmotné ticho kolem rozčísl zvonivý zvuk rolničky zapletené ve vlasech. Vyhoupl se na nejbližší balvan.
„Co jsi přinesl?“
Vilém mu podal chleba, který celou dobu křečovitě svíral, až se na jeho povrchu vytvořily mělké prohlubně. Z kapes nesměle vytáhl kus sýra a jedno vejce. Hynek to vše rozprostřel vedle sebe.
„Nemohl jsem vzít víc,“ promluvil znenadání Vilém, „otec by to poznal a…“
Vilém čekal, co se bude dít dál, ale Hynek mlčel, zakousl se do večeře a pouze Viléma sledoval. Ten si dodal odvahy.
„Jak víš, kdo jsem?“
„Není to těžké uhodnout. Třeba dnes by to nepoznal jen slepý. Máš mouku i ve vlasech.“ Hynek se vlídně usmál. Natáhl ruku a smetl několik zrníček z chlapcova ramena. Ten sebou trhl a bolestivě sykl. Hynek pomalu stáhl ruku zpět, přimhouřil oči.
„Bojíš se ho?“
Vilém nechápal.
„Svého otce.“
„Já… otec je… nemá rád, když se nesplní, co si přeje.“ Nedíval se na Hynka, ale s nebývalým zájmem pozoroval větvičku nejbližšího stromu. V matném zbytku světla jen stěží rozeznával nějaké podrobnosti. Ztrácela se před očima, zavlnila se…
„Nebo když se svobodně touláš.“
„Asi má pravdu. A není svobodného toulání…“
„Není? Je tu svoboda, volnost a možnost… vybrat si, o které nemáš ani tušení,“ zašeptal Hynek a seskočil z kamene. „Jak se jmenuješ?“
Chvilka zaváhání. „Vilém… Jaká je to svoboda?“ zajímal se. Mohl by si snad někdy dopřát tu volnost, odpočinek, zábavu, aniž by na něj kdokoliv dohlížel? „Chci slyšet víc. V čem si může…“ zvedl hlavu a poprvé se odvážil podívat se Hynkovi do očí, „loupežník vybírat?“
Už utekl bez otcova svolení. Do lesů a s nebezpečným banditou, který by ho jistě mohl každou chvíli zabít. Ale zvědavost v něm rostla. Musel se zeptat.
Vilémovi padly oči na rukojeť dýky. Loupežník se přiblížil, Vilém ve tmě rozeznával pouze světlé vlasy, které mu padaly na ramena.
„Nemyslím, že bys to pochopil,“ promluvil těsně u Vilémova ucha. Vilém ucítil směsici potu, vína a suchého vřesu.
„Ale…“ Zatočila se mu hlava.
Očekával bodnutí, ale místo něj přišla otázka.
„Chceš to doopravdy vědět?“
Rozpomněl se na své jednotvárné všední dny. Dusily ho. Chce je změnit, musí je změnit.
„Ano.“
Hynek se náhle otočil a vzdálil. Chladnější večerní vzduch, který Viléma najednou obklopil, jako by mu uštědřil políček.
„Jdi domů, Viléme.“
Vilém se nepohnul.
„Nad velkým jezerem, kde se skály naklánějí k vodě. A teď jdi.“
***
II.
Schylovalo se k pozdnímu odpoledni a zemi sežehávaly stále silné sluneční paprsky, ale ve mlýně již vládl klid. Pouze horký vzduch se tetelil nad obilím a kameny. Otec byl na návštěvě v městečku; na noc se dnes už nevrátí, nebo přijde pozdě a v rozmrzelé náladě, kdy by mu Vilém stejně nechodil na oči. Přestal se proto dřít. Není to potřeba, když na něj otec nedohlíží a nekontroluje, jestli Vilém raději nebloumá po polích.
Smyl ze sebe prach a mouku. Nesnášel ji. Je ještě horší než písek. Všude se dostane, proklouzne každou skulinou, sebejemnější vánek ji rozfouká. Na všech místech se uchytí, ale záměrně zachytit nejde. Její vůně ho drásala i těšila; byly to připomínky současného života, ale i vzpomínky na chvíle dávno minulé, kdy bylo vše ještě krásné. Mlhavé obrazy matky, vřelá objetí a na tváři lehký smích…
To vše teď smyla studená voda. Když se Vilém vykradl ze mlýna, nebylo už po ní ani stopy – vsákla se do vyprahlé země a vypařila se.
*
Sešel z cesty a vyšplhal se na nevysoký svah, jenž tajil skálu nad jezerem. Sestupoval – klonila se níž a níž, vytvářejíc tak prostranství schované před cizíma očima. Hynka na první pohled nikde neviděl; až když vzhlédl, všiml si, že sedí na nízké skále o něco dál.
Mírně zakloněn se opíral o ruce natažené za zády. Bradu lehce zvednutou pozoroval cosi na nebi. Vilém instinktivně sledoval jeho pohled, byl zvědav, co upoutalo loupežníkovu pozornost. Neuviděl ale nic; do očí ho uhodilo ostré slunce. Zamrkal ve snaze se rozkoukat. A ztuhl.
Až v této chvíli si uvědomil, že se loupežníkovo šatstvo válí opodál; u sebe si Hynek nechal pouze zbraň a kolem krku cosi malého, co Vilém nedokázal rozpoznat.
Cítil, jak se mu krev nahrnula do tváří, když se k němu Hynek otočil. Chtěl se odvrátit, ale Hynkovo vzezření Viléma přitahovalo. Fascinovaně si prohlížel štíhlého loupežníka. Na lehce opálené kůži sem tam vystupovaly bílé i tmavší jizvy; příliš mnoho šrámů na tak mladé tělo… Seděl s nohama pohodlně roztaženýma…
Než stihl odvrátit pohled, Hynek se zvedl a jako by se předváděl, skočil do vody.
„Umíš plavat?“ zavolal na Viléma.
„Jakpak by ne!“ Viléma Hynkova otázka pohněvala. Co si o něm myslí?! „Vždycky jsem vyhrál jakýkoliv závod!“
„Dáme si tedy závod, Viléme.“ V Hynkově hlase postřehl náznak výzvy.
Už si přetáhl košili přes hlavu, ale z rukou si ji nestáhl, zarazil se.
„Co dostanu, když vyhraju?“ Závod je závod a dalo by se toho využít.
Hynek se usmál. „Odpověď na svoji otázku.“
„A když vyhraješ ty?“
„Co budu chtít.“
Taková nejasná reakce by Vilémovi kdykoliv jindy zabránila závodit, ale touha znát odpověď a oprostit se od všech zbytečných povinností světa byla silnější. Svlékl se a taktéž skočil do vody.
„Vidíš tu břízu támhle?“ Hynek ukázal na druhý břeh v ohybu jezera.
„Ano. Tam a zpátky.“
Hynek pouze nadzvedl obočí. „Dobře.“
Hynek mohl být silnější a zezačátku rychlejší, ale Vilém si nedopřál chvilku oddechu; raději by vypustil duši, než aby prohrál. Plavat uměl dokonale – a nikdy neprohrával. Žádný loupežník v tomto nebude mít navrch. A jako největší motivace mu sloužila vidina vytoužené odpovědi, kterou se mu Hynek stále zdráhal dát! Pokud doplave zpět jako první, už se nebude moci vymlouvat… Nevnímal bolest v pažích, nepočítal tempa, nesoustředil se na plavce vedle sebe. Přitahoval k sobě jen pár borovic, které značily cíl.
Bezvládně se zhroutil na břeh o chviličku dřív než Hynek. Snažil se nabrat dech a v hlavě na něj dorážela pouze jediná myšlenka – dokázal to!
Vylezl z vody a napůl si sedl, napůl lehl na velký hladký kámen, zády se opíraje o nízkou skálu. Hynek si přisedl vedle něj. Slunce příjemně hřálo a z kůže postupně mizely kapičky vody. Viléma brnělo celé tělo, ale pocit zadostiučinění, kterého se mu dostalo, za to stál.
„Tak jak zní odpověď? Vyhrál jsem!“
Než si Vilém uvědomil, co se děje, sklonil se Hynek nad ním a políbil ho. Vilém se vyděsil, zazmítal sebou a chtěl Hynka odstrčit. Ten ho však pevně chytil za zápěstí a přitlačil je k tvrdému kameni. Rty se pomalu přiblížil k Vilémovu uchu a výhružně zašeptal: „Nepřerušuj mě, když ti odpovídám!“
Vilém se nadechoval k protestu, ale nevědomky vydechl slastně dřív, než stačil cokoliv říct. Hynek si zuby a rty pohrával s jeho ušním lalůčkem a pomalu postupoval ke krku. Vilém zapomínal dýchat. Hynek mu rukou bloudil zprvu po ramenech, pak dále přes hrudník až k bokům; pomalu, jako by podrobně zkoumal nově nabytý poklad.
Vilémovi v hlavě vířily tisíce neurčitých myšlenek, jedna přerušovala druhou; možná, že když odmítne skutečnost, že se kolem něco děje, nic se dít nebude. Tělo měl propnuté, jako by ani nebylo jeho; drsná skála se mu necitelně zarývala do zad.
Hynek pustil jeho zápěstí, druhá ruka se připojila k první. U ucha se Vilémovi ozvalo zastřené: „Uvolni se, Viléme.“
Hynkova dlaň se posunula až do Vilémova klína, nepoznaný pocit cizího doteku donutil Viléma prudce otevřít oči. Další náruživý polibek – přerývavý dech – loupežníkovy lehce drsné, ale šikovné ruce – vůně suchého vřesu… Konečně se uvolnil, prohnul se v zádech a osvobodil se od ostrého kamene, před očima se mu zatmělo…
Hynkův podmanivý hlas ho vrátil zpět do reality.
„Tady máš svou odpověď. Teď se rozhodni, jestli je to lepší než to, co jsi znal doposavad.“
***
III.
Měl poletovat venku, mezi svými, ve tmě noci nenápadně mávat křídly. Ale jen co mu zesílila a on byl schopný samostatného letu, vznesl se výš a dál. Tmavé traviny po něm natahovaly své studené prsty, co chvíli ho zraňovaly svými ostrými, necitelnými okraji. Tu ho okradly o trošku kouzelného prášku, div že mu neroztrhly křídla; odnikud se vynořivší větev ho málem srazila k zemi. Zachránilo ho otevřené okno opodál a opojné světlo…
Bezesná noc, noc snů s otevřenýma očima – Vilém seděl u otevřeného okna, díval se na nebe. Hvězdy zářily, seč mohly, byly ovšem stále bledší a bledší, jak se měsíc ujímal vlády. Ale o hvězdy se Vilém nezajímal, vždycky na ně hleděl s jistou nedůvěřivostí. Vpíjel se do opojného kotouče zastiňujícího hvězdné tečky. Korunován mlhavým prstencem si získával Viléma tím víc…
Vytrhl se ze snění, když do světničky vlétl velký noční motýl. Zatřepetal křídly a několikrát zakroužil kolem plamene rozžaté svíčky. V bezvětrné noci se jeho jasná a neměnná silueta náhle zachvěla; po stěnách se roztančily strašidelné stíny.
Vilém si prohlížel nyní již klidně sedícího motýla. Nebyla to malá můra, kterých v noci poletují krajem stovky. Křídla nesla stopy nehostinné cesty, ale v měkkém světle svíčky se všechny šrámy ztrácely. Vilém rozeznával neobvyklou malbu motýlích křídel – jako dvě veliké, zasněné oči.
Po chvíli se motýl osmělil a znovu poletoval kolem. Křídly se dotýkal plamene, ten se mihotal, měnil a svíjel. Když tu najednou upadl motýl na tvrdou desku stolu a zůstal nehybně ležet. Plamen plápolal dál, jakoby nic, znovu jasný, neměnný, bezchybný.
Vilém si tiše povzdychl. Zahalený měsíc jako by se mu snažil něco sdělit. Potřásl hlavou a zavřel okno. Sfoukl svíčku a uložil se ke spánku.
***
IV.
Práce ve mlýně začaly toho dne časně. Otci se večer znelíbil západ slunce a doufal, že se počasí přes noc umoudřilo. Poslal proto Viléma ven čekat na slunce východ.
Poslední zívnutí odvanul chladný noční vzduch, který jen pomalu ustupoval nadcházejícímu letnímu dni. Městečko v údolí se utápělo v neprostupné šedi; nebe postupně světlalo. Ale zalesněné kopce v sousedství již získávaly barvu a s každým nádechem, s každým novým snem jako by fialověly.
Vilém vždycky rád využíval chvíle ranní samoty k potulkám kolem mlýna. Jako lapené zvíře obcházel mlýn dokola, ještě neviditelné stíny větrných lopat se po něm sápaly a ohraničovaly mu prostor, v němž je držen; ale byly to okamžiky mezi nocí a dnem, kdy všichni ještě spali, a on byl svobodný, sám se svými sny a touhou po něčem dalším, větším, zatím neznámým a neobjeveným, ale po něčem, o čem si byl jist, že přijde.
Toho dne se Vilém tiše brouzdal v trávě zkropené napadlou rosou.
Bude východ slunce bledý, jak se otec obával, a bude pršet, nebo červený, značící příznivý vítr? Vilém se nestaral. Jen poslouchal. Pole za mlýnem i borový les jemně šelestily, jako by si něco šeptaly. Vilém si připomněl události posledních pár dní. Jemné doteky, vášnivé polibky, zakázané toulání, tajemství, které je jenom jeho… Rozbušilo se mu srdce a do tváří se mu nahrnula krev. Jako v odpověď zčervenalo nebe nad východním obzorem.
Sytě oranžová mračna se k němu nakláněla, hladíce ho svými nafialovělými konci. A Vilém se přestal ostýchat, sám natáhl ruku v naději, že se jich může dotknout. Zachytil však pouze vzduch, který mu unikl mezi prsty. I přesto se usmíval.
„Viléme! Slunce již dávno vyšlo, kde se touláš?“
Vilém se otočil zpět ke mlýnu a skousl si spodní ret. „Už jdu, otče! Dnes by se mělo mlít rychle, vše nasvědčuje tomu, že bude foukat nejlépe za posledních několik dní.“
„No, no, to je dobře. Máme toho víc než jindy. Čekají na tebe tři korce pšenice, jeden jen sešrotovat, dva korce žita, z nichž taky jeden sešrotuješ, a potom ještě něco přivezu z městečka.“
Vilém jenom přikyvoval.
„Netvař se tak mrzutě. Moje záda už nejsou, co bývala! A z tebe bude alespoň pořádný mlynář, až se všechno jaksepatří naučíš!“ Schiffner si ho měřil zamračeným pohledem.
„Ano, otče,“ zamumlal Vilém a jal se připravovat na mletí.
Za chvíli nebudou ani moje záda, co bývala, pomyslel si ještě, když na zádech vynášel zrno nahoru do násypky. Brzy však pracoval sám od sebe a nepřemýšlel nad tím, co dělá. Tahle práce neměla smysl, nestála za myšlenku…
Nevšiml si ani, že se otec za pár hodin vrátil s novým zrnem.
„To je všechno?“ ozvalo se Vilémovi za zády, až sebou trhl. „Podmínky máš lepší než dřív, sám jsi mi to ráno řekl, a tohle je všechno? Co mám teď odvézt zpátky, kluku nezdárná!“
Vilém již nestihl uhnout před pohlavkem. Sledoval zrna rozházená po zemi. Jistě nejsou pod stejnou střechou jako on… ani ve stejném stavení. Vidí je, ale jsou od něj daleko – tak daleko, jako je měsíc vzdálen zemi. A Vilém je měsíc, sám plující vesmírem, od země oddělen…
„Tak odpověz!“
… ale stále k ní připoután.
Vzhlédl. Prohlížel si otce, jako by ho viděl poprvé.
„Do večera to bude hotové.“ Musí být…
„Pracuj si pomalu, jestli chceš, ale neskončíš, dokud tu bude co mlít, rozuměls?“
„Ano, otče.“
Uběhl den a nastal večer. Vilém neměl myšlenky na práci, pokaždé se zatoulaly. Už v nich však nebyl sám jako dřív, kdy utíkal snít do polí. Znovu a znovu se vracel na určitá místa v lese, na mýtiny, k jezeru…
Nedával pozor, ledabyle našlapoval po mlynářských schodech. Uklouzl, ztratil rovnováhu. Na poslední chvíli se zachytil, aby nespadl, bolestivě mu škublo v rameni. Obilí se sesypalo na zem. Vilém zaklel. Neměl zdaleka hotovo, ale další snaha by byla stejně zbytečná.
Venku se již šeřilo, měsíc svítil a lákal… Lopaty se začaly otáčet naprázdno.
Za mlýnem se konečně mohl svobodně nadechnout. Zívl a zakopl o drn trávy, ale znovu se usmíval, když zmizel v lese v šeru stromů.
Hynek se tvářil zachmuřeně a mrzutě; čišel z něj neklid a nepochopitelný vztek. Zůstal stát, opíraje se o strom, pouze v prstech si nebezpečně pohrával s ostrou dýkou. Zastrčil ji do pouzdra až těsně před tím, než se Vilém přiblížil a loupežníka políbil. Opětoval polibek náruživěji než obvykle, jednou rukou uchopil Viléma v týle a přitáhl si ho blíž.
Zachrastil opasek.
Druhá ruka chytila Viléma za rameno. Hynek otočil hlavu; ani se na Viléma nepodíval. Stisk zesílil; donutil Viléma pokleknout. Rameno mu varovně svíral dál.
„Otevři pusu.“
Hynkova ruka ve Vilémových vlasech nepřipouštěla námitek a vedla. Vilém si zmateně uvědomoval pevné sevření ramene, panovačnou ruku v týle a neznámou chuť, která se násilím prodrala do jeho úst. Hynek spokojeně vydechl.
Vilém nevěděl přesně, co dělá; nedával si pozor, kde má zuby. Než si stačil uvědomit svoji chybu, Hynek vykřikl a uhodil ho do tváře.
Ztratil rovnováhu a upadl. Všechno kolem se točilo a vlnilo, ve tváři mu divoce tepalo, ostře pálila. Bál se. Znovu se bál. Proti své vůli se roztřásl; snažil se uchopit zemi a držet se. Oči ho štípaly. Čas se zastavil nebo ztratil smysl; čekal a nevěděl na co, bál se toho, co přijde.
Vzhlédl, až když se k němu Hynek sklonil a lehce ho chytl pod bradou. Zrychleně dýchal a snažil se ovládnout nezvladatelnou směsici pocitů – výčitek, vzteku a strachu. Sváděly spolu vyrovnaný boj. Zamrkal. Nebude plakat, nebude!
Vzdorně ucukl. Vzápětí se instinktivně přikrčil. Ale nic se nestalo.
Hlavu mu zamotala omamná vůně suchého vřesu, to když se Hynek sklonil blíž. Něžně mu odhrnul zbloudilé pramínky vlasů z očí a přivinul si ho k sobě. Těsně u Vilémova ucha – tak, aby pouze horký dech dráždil i uklidňoval – zašeptal: „Neboj se.“
A Vilém se ztrácí pod tak rozdílnými polibky a doteky. Nebrání se; košile mu sklouzne z ramen, kalhoty schovají nejbližší keříčky vřesu. Noc je hřejivá a ani země nestudí. Borovice kolkolem pohlcují slastné steny; propustí až výkřik. Hynkovy zkušené rty a jazyk učí Viléma novému způsobu osvobození. Provokativní dotek, horká ústa a znenadání chladivý vzduch – to vše se střídá a prolíná. Zarývá prsty do země. Ještě chvíli a noční ticho prořízne druhý, poslední výkřik. Slastně zavře oči.
Už se nebojí, nemá čeho. Svoboda si ho lapila. Sám se dotýká loupežníkova těla. Ve chvílích nejistoty ho vede vůně suchého vřesu.
*
Únavou téměř neviděl, oči se mu samy zavíraly; klopýtal, neboť nohy se mu stále třásly a kolena podlamovala. Měsíc v srdce vodil lehký cit… Ničeho nedbal, tělo samo mířilo ke mlýnu, duše však zůstala kdesi v povětří.
Na nedodělanou práci dávno zapomněl a teď, v tichu klidné noci, se nestaral, jestli způsobí hluk. Svoji chybu si uvědomil až ve chvíli, kdy ve tmě prudce nakopl stoličku, která ještě s třísknutím narazila do zdi a zdvojnásobila tak náraz i hřmot. Prudká bolest v holeni ho donutila opřít se o zeď; srdce se mu rozbušilo až v krku, když poslouchal, jestli se otec neprobudil. Ale pouze krev mu hučela v uších.
Když se úplně vyčerpaný zhroutil do podušek, stříbrná pavučinka měsíčního světla obetkala i jeho tělo a Vilém se propadl do říše snů.
*
„Vstávej!“
Vilém se jen s obtížemi vymotal z postele. Dostal nevybíravý pohlavek.
„Já ti dám nic nedělat, já ti dám toulat se někde po nocích! A včerejší práce na tebe stále čeká! Očividně máš moc přebytečné energie, Viléme. A přesto jsi včera nebyl schopen semlít, co mělo být semleto. A že to není tvoje chyba, tvrdíš? Potíž tedy bude v kamenech. Pískovec se snadno otupí.“
„Ale…“ Vilém ztuhl.
„Budeš mi odmlouvat? Ostřit! A naostříš je tak, že budou mlít samy od sebe! Do práce!“ Starý Schiffner se otočil a zmizel.
Vilém křesal jednu stranu spodku a s každým zaříznutím se zas a znovu proklínal. Jak jen mohl být tak neopatrný? A za svoji nesoustředěnost teď ostří mlýnské kameny. Raději by mlel!
Poupravil jednu drážku… Dvě… Vůbec jich neubývá! Ani času neubývá! Cožpak se zastavil či vytratil?
Pouhá bolest v pažích ho ujišťovala, že je stále naživu.
Kde je?
Třetí…
Když byl ležák zostřen a drážky zdrsněny, musel všechno zopakovat ještě na spodní straně běhounu.
Nebude mlynářem! Nikdy nebude mlynářem. Ať mu otec vyhrožuje třeba i šibenicí. Všechno je lepší než věčnost u kamenů.
***
V.
Hynkovy zuby dráždily Viléma tam, kde krk končí a rameno začíná, kde se kůže napne a odhalí se místo najednou tak citlivé. Vilém výjimečně nesledoval změny počasí; jindy téměř instinktivně zaznamenával jeho sebemenší proměny. Jediným větrem ve Vilémově světě byl Hynkův horký dech, jediným deštěm kapičky potu na jeho zádech.
Letní bouřka však přišla nesmlouvavě a rázně. Déšť v okamžení promočil všechny jejich svršky. Vítr zadul silněji než dřív, na nebe zaútočila tmavá mračna – vířila sebou, tmavofialová obkličovala ta tmavomodrá, jako by z nich chtěla vymačkat ještě více vody.
Vilém se zvedl z namoklé trávy, ještě před chvílí byla tak pohodlná. S trochou námahy si dopnul košili. Poněkud nesvůj se otočil k Hynkovi zády. Oblohu náhle rozčísl mohutný blesk a osvětlil kraj jasně jako ve dne slunce. Než naposledy zablikal, ozvalo se ohlušující hřmění. Vilém ucítil pevné sevření na předloktí.
„Kam jdeš?“
Otočil se.
„Jako vždy. Domů.“
Při každém dotyku měl pocit, že poznal tu nejlepší rozkoš, které je možno dosáhnout, spalující vášeň, kterou si v sobě navždy uchová. Teď se strach a hlavně zklamání pomalu měnily v roztrpčení. Snad v předtuše dalších slastí, které si tehdy nedovedl představit a které ho jemně a nezřetelně svazovaly, lákaly dál… S každou další schůzkou mu Hynek ukázal víc, něco, co přebilo jeho dosavadní zkušenosti. Dnes však vše skončilo ještě dřív, než to začalo. Ale nechtěl na sobě nechat nic znát, musel proto co nejdříve domů.
Znovu se zablesklo a Vilém na kratičkou chvíli spatřil zvláštní výraz v Hynkově tváři, smáčené neustálým deštěm.
„V tomhle počasí? To je nebezpečné!“ Hynek se snažil překřičet zahřmění. „Pojď!“ Vzal Viléma za ruku a táhl ho někam pryč.
Kapky deště si našly cestu i mezi stromy a nemilosrdně dál bily do prachu, jejž dávno proměnily v bahno; keříčky vřesu klopily a zvedaly své větvičky, snažíce se zahlédnout alespoň na okamžik dvojici, která šplhala nahoru na kopec a klouzala po strmém svahu.
Zastavili se až na vrcholu. Následovalo zaskřípění dveří – několika posledních zubů v lebkách starých umrlců. Sucho. Další blesk – okna… ne! To oči nestvůry nebezpečně zablikaly. Chystala se je pozřít – v okamžitém hromu se schoval její lačný smích. A pak je spolkla – okolí pohltila černočerná temnota. V netvorovi nebylo nic – pouhé ticho, tma neprostupná a čas bez konce…
Vilém zavřel oči. Když je znovu otevřel, uviděl Hynka – v ruce držel rozžatou svíčku. Vzápětí se rozkoukal a zorientoval; schovali se ve starém kostelíku na kopci. Téměř nikdo k němu už nechodil, jen tu a tam místní kněz. Vilém sem občas utíkal ze mlýna.
Přistoupil blíž a svíci si vzal. „Teď pojď za mnou ty.“ Zamířil ke stěně. Někde by tu měly být… malá černá dvířka. Otevřela se a odhalila úzké točité schody. Vystoupali o něco výš k varhanám.
Vilém postavil svíci na kamennou zem, sám usedl trochu stranou na dřevěné obložení.
Hynek si přisedl. „To mokré musí dolů.“ Sundal si košili a přehodil ji přes zábradlí. Lehce se roztřásl. Vilémova s plesknutím skončila vedle.
Vilém odhrnul Hynkovi mokré pramínky vlasů z tváře, načež ho pevně objal.
„Nemusíš…“ protestoval Hynek.
Vilém se odtáhl. Sklopil oči, zase je zvedl.
„Zůstaň tak…“
Vilém levou rukou objal Hynka za zády a pravou spojil s levou na Hynkově rameni. „Musíš se zahřát.“
Hynek se hořce pousmál. „Obvykle jsem se vracel k ohni…“
V kostele nastalo ticho. Za okny zuřila prudká letní bouřka, velké, těžké kapky se předháněly v rychlosti, bily jedna druhou, ještě než dopadly na zem. Vítr osvobozený z pout mlýnských lopat divočel, vířil a skučel, div že neodnesl vše, čeho se dotkl. Ale uvnitř, ačkoliv nemohli neslyšet přehánějící se smršť, panoval prazvláštní klid. Plamen svíčky se vypínal do výše, co chvíli se však zamihotal, když se skulinami prodral vítr zvenčí. Stíny na varhanách přeblikávaly sem a tam, zaháněny střídavě svící a blesky.
Okenní vitráže drnčely při každém zahřmění a Vilém doufal, že je to varovné řinčení a ne bojácné drkotání a že udrží bouři venku. Položil hlavu na Hynkovo rameno a zpod přivřených víček pozoroval plamínek svíčky opodál. Opuštěným prostorem se rozlehla tichá melodie.
„Co to je?“
Vilém sebou trhl. Ani si neuvědomil, že si zpívá. Ve tvářích ucítil náhlou horkost.
„Líbilo se mi to.“ Přitáhl si Viléma zpátky k sobě.
Nejistý, co všechno chce říct, zašeptal: „Ukolébavka.“ Neřekl toho Hynkovi o sobě mnoho, téměř nic. Ale dnes bylo něco jinak.
Hynek neodpovídal, vyčkával.
„Zpívávala mi ji maminka, když jsem byl malý.“ Poslední slova se mu zadrhla v krku.
Stále žádná odpověď.
„A potom jsem se už nebál bouřky. Začal jsem náhodou, nemyslel jsem na to…“ Vilémovy tváře hořely.
„Líbilo se mi to,“ zopakoval Hynek.
Vilém si stiskl spodní ret, pak překonal rozpaky. Prsty propletl mokrými pramínky Hynkových vlasů a dlouze ho políbil.
Bylo to podruhé, co se toho odvážil sám. Ačkoliv po tom toužil nejednou, počkal vždy na okamžik, kdy začal loupežník. Velmi dobře si pamatoval, co následovalo, když se osmělil poprvé. Nicméně dnes si byl jist, že je připraven na jakoukoliv Hynkovu reakci. Podporovala ho skutečnost, že Hynek byl dnes neobvykle klidný, jako by neexistovaly jiné chvíle než ta nynější. Třas ustal a kůže se už nezdála tak studená.
Vilém pozvedl ruku a zlehka se prstem dotkl jedné z jizev na Hynkově rameni. Byla očividně mladá, kůže okolo ještě zarudlá.
„Odkud máš tuhle jizvu?“ Prsty se mu chvěly, ale hlas zůstal klidný.
Hynek se zdál překvapený a Vilém tušil, že neodpoví.
„Neporozuměl jsem si s přítelem… A suché větve borovic se sice snadno lámou, ale jsou ostré.“
Vilém uhnul pohledem, nevěda, zda se může ptát dál. Opustil místo nejčerstvějšího zranění a stejným prstem spočinul na jiném, o něco níže na Hynkově hrudi. Nečekal, že by Hynek vyprávěl víc, i když to toužil znát. Hynek přesto promluvil:
„V jednom malém domku asi tak v půli svahu nad údolím a půl pod jedním starobylým hradem se údajně mělo skrývat bohatství, které nebylo ku prospěchu nikomu. Byla to hospoda se starým hostinským, který už nic nepotřeboval, a s mladou dcerou, kterou by si nikdo nevzal; snad by musel být stejně pomatený jako ona. Mělo to dopadnout dobře, ale ztížily nám to špatné informace – hostinský měl hosty, vojáky. Rozhodli se bránit jeho i sebe; nezabili nás, nechytili, ale něco mi přece zůstalo.“
„Prý by je na vás měli poslat i tady.“ Vilém se ohlédl po kmitajících se stínech na varhanách.
„Neudělají to.“ V Hynkově hlase se odrážela jistota. Nadechl se, jako by chtěl ještě něco dodat, ale víc neřekl nic.
Vilém pomalu přejel prstem k další jizvě. Nepoložil již otázku, pouze se Hynkovi zadíval do očí.
„Ta je z dob, kdy jsem byl o jaro nebo dvě mladší než ty--“
„Jak je to dlouho?“ vyhrkl Vilém zvědavě.
„Osm let… brzy mi mělo být šestnáct roků, právě jsem si hledal nové společníky… Nevěděl jsem, co hledat, na co si dávat pozor…“ Hynek mluvil tiše, skoro šeptal. Vilémovi by se zdálo, že nemluví k němu, ale snad jen sám k sobě, kdyby nebylo ruky, která přikryla jeho, a pocitu, že Hynek by nikdy sám pro sebe nevzpomínal. „Okradl mě a mohl zabít, jen náhodou bodl špatně. Dlouhé dny jsem strávil kdoví jak, ztracen nedaleko Prahy. Vím jen, že jsem přišel k sobě na něčím lůžku, ovázaný, celé tělo mě bolelo. Nevěděli naštěstí, kdo jsem, že utíkám z Prahy. A od nich jsem taky utekl.“ Hynek mluvil pomalu, snad zvažoval, kde svůj příběh ukončit, co prozradit a co zamlčet.
„Proč? Co se stalo?“
Hynek přimhouřil oči a beze slova si prohlížel Vilémovu tvář. Ušklíbl se.
„Na stěnách kříže a svaté obrazy, vesničané si ho vážili a já jsem byl další úlovek do sbírky jeho dobrých skutků. Ale dal mi jasně najevo, že jen co se za chvíli vrátí, bude chtít zištné díky.“
Vilém se zprudka nadechl, ale otázku nevyslovil. Déšť bubnující do oken se zdál střídavě hlasitější a tišší. Vilém zčervenal, netuše, jak moc to bylo lze v přítmí poznat.
„Ale když se vrátil, už mě nenašel. Jizva mi zůstala, snad jako varování. A od té doby jsem si dával větší pozor.“ Usmál se a dodal: „Vím, co dělám. Vždycky.“
Vilém se dotkl alabastrového andílka, kterého Hynek stále nosil kolem krku. Jiná, další otázka ho pálila na jazyku.
„Ptej se.“
Vilém se ohlédl po tančícím plamínku, pak pozoroval jeho odraz v Hynkových očích – rozpustil jindy převládající chlad. Nechal celou svou ruku sklouznout až na loupežníkovo břicho. Palcem obkroužil pupík. Téměř neznatelně zakroutil hlavou. Bezmyšlenkovitě pokrčil prsty a zase je natáhl.
Hynek se zhluboka nadechl. Jednu ruku položil přes Vilémovu, která chtěla ucuknout, druhou si ho přitáhl blíž a rty zabořil do Vilémových vlasů.
Vilém se mrštně vykroutil z loupežníkova sevření. Zprudka ho políbil na rty. Odstrčil jeho neodbytnou ruku, s úsměvem ji pevně chytil za zápěstí. Nedovolil mu zvednout se, přitlačil jej blíže k zábradlí. Rozhodně hladil a líbal Hynkovo tělo, jehož pouhá blízkost Viléma přiváděla k šílenství. S prvním Hynkovým vzdechem se rozplynula poslední špetka nejistoty. S tím posledním pocítil záchvěvy zadostiučinění.
„Znáš příběh o tomto kostele?“ zapředl Vilém tiše u Hynkova ucha, dříve než stačil Hynek něco říct.
Hynek se ještě jednou zhluboka nadechl. „Neznám, povídej.“
„Je tomu už hodně dávno, dvě stě let. Byla válka. Všude tu prý pochodovalo mnoho vojáků, ze všech možných zemí. Někteří přišli až z druhého konce světa, z dalekého jihu, prý ze Španěl nebo odkud. Nikdo je tu neviděl rád, ale je dobře, že přišli.
Jeden tu zachránil mladého mnicha. Skoro zemřel, ale ten cizinec se o něj staral. Všem okolo to začalo připadat podezřelé, takže, myslím, utekli. Schovávali se v jednom malém kostele. A ten kostel je prý tento kostel. Schovávali se tady. Mluvili spolu. A pak… se sebe dotýkali. Někde tady. Prý v sakristii dole. Ale… cizincův přítel je našel, toho mnicha zabil... A oni pak padli v souboji. Zraněný cizinec se ale vrátil a zemřel tady, s mnichem v náručí. Říká se, že sama svatá Marie je pohřbila.“ Vilém se pokřižoval.
Hynek se tvářil překvapeně. „Zajímavý příběh, opravdu.“ Bříšky prstů lehce přejel po dřevu na podlaze a zamyšleně mezi nimi promnul smítka prachu. „Odkud tohle víš?“
„Krajánek vyprávěl. Vždycky vypráví, ví toho spoustu! Každý rok přijde až k podzimu, takže než nám ve mlýně pořádně pomůže, je zima a otec ho nemůže poslat dál do světa. A tak nám po večerech říká snad všechno, co kde slyšel. Jednou před dvěma roky nebyl otec večer doma a on vyprávěl tenhle příběh.“
Hynek se pousmál. „A já jsem si myslel, jak jsi nezkušený! A on přitom krajánek.“
„Co tím myslíš?“
Hynkův úsměv se ještě rozšířil. „Ten tvůj krajánek… Byl jsi tam sám a on ti vyprávěl takovýhle příběh?“ Pohladil Viléma po tváři.
„On…“ Nadechl se. „Ale… Já ne – Nic jsem – Byl moc milý, ale… Nevěděl jsem, že…“
„A teď? Jestli jsi mě hodlal svést, tak sis ovšem popletl pořadí. Vyprávět se to má jako první.“
Vilémovi plály tváře, ale zasmál se.
„A měl jsi někdy nějakou ženu, Viléme?“
Vilém rychle uhnul pohledem. „Skoro,“ zamumlal.
„Skoro? Co znamená skoro?“
„Přicházela k nám docela často. Otec jí stále něco šeptal a ona se hlasitě smála. Byla mladší než on, ale o dost let starší než já. Jednou zaklepala, zase jsem byl ve mlýně sám. Tvrdila, že prý tentokrát nepřišla za ním. Stála u mě, nic neříkala. Voněla trochu levandulí. Byla vyšší než já. A taková…“ Vilém rukama naznačil tělo oblých tvarů. „Takové ženy jsem tak zblízka nikdy předtím neviděl. Zasmála se, ale trochu jinak, než jak se smála obvykle. Začala si rozepínat živůtek, pak vzala mou ruku a…“
„A?“ Vilém se neměl k pokračování.
„Vrátil se otec. Hrozivě nadával, mě čekal výprask a výčitky, že prý mu kazím život. Od té doby si už žádnou do mlýna nepřivedl, zůstává přes noc v městečku. Nebo se vrací, ale ve špatné náladě.“
Hynek z Viléma nespouštěl oči. „Jsi tedy můj nevinný mlynářský synek.“
Než se Vilém nadechl k odpovědi, ucítil pod zády chladné dřevo podlahy. Hrubé, ale zkušené prsty ho zbavily posledních kousků vlhkého šatstva. Kdesi u hlavy mu podmanivě zacinkala rolnička, nahá kůže na kůži rozostřila smysly. Mokré vlasy ochlazovaly horké polibky; lechtaly na obličeji, krku, ramenech a bocích… Prudký výdech se smísil s hřmením; Hynek se zvedl, sklonil mezi jeho koleny, bříšky prstů přejel po Vilémových vypnutých zádech a jeden, dva pronikly tam, kam to Vilém nikdy neočekával. Ve stejném okamžiku se však Hynek zarazil. Chytil Viléma za ruku, něžně jej donutil přetočit se na břicho. Cestu páteře a šikovných prstů nyní opakoval jazykem. Vilém smýkl jeho rukou, jež ho stále držela, určitě mu zadřel třísky. Probojovala se k němu ovšem pouze myšlenka, že i po něm zůstane Hynkovi malá jizva. Volnou ruku natáhl před sebe. Dosáhl až k zábradlí; pevně se chytil, i když mu klouzalo mezi prsty.
Klesl zpět na chladná prkna, oči zavřené, ústa pootevřená, stále svíral milencovu ruku, snažil se popadnout dech. Nikdy to nebylo stejné. Pokaždé loupežník něco pozměnil a Vilém se ztratil. Poznával již jiskru v Hynkových očích, která prozrazovala nový nápad, novou podobu hry, ale vždy se ztratil.
S uspokojením položil hlavu Hynkovi na rameno. Hřmení venku se ztišilo, ale prudký déšť neustával, monotónně šuměl dál za okny. Vilémovi klesala víčka, Hynkův dech ho uklidňoval.
Nevěděl, kolik času uplynulo, když oči znovu otevřel. Kratší či delší chvíle, snad. Hynkova ruka stále spočívala na jeho zádech, příjemně hřála. Zamrkal. Opodál se na zemi něco zalesklo. V nepříjemném tušení si pomalu sáhl prsty ke krku. Nenahmatal nic. Zprudka si sedl, hlava se mu zatočila. Jeho stříbrný řetízek se zaklínil mezi prkny staré podlahy, křížek nebylo vidět. Zprudka za něj zatahal. V ruce mu zůstal jen kousek dvakrát přetrženého řetízku. Křížek se mu nepodařilo vytáhnout.
„Nebude ti chybět.“ Nebyla to otázka.
„Ne…“ Přesto přišla odpověď. „Ale… otec bude zuřit, snad si nejdřív nevšimne, ale…“ Zhluboka se nadechl a znovu si sáhl na krk. Nic, jen holá, chladná kůže, kde mu náhle byla zima, cítil studený vánek, jako by si svlékl neviditelné šaty, které nikdy nesundával. „Měl jsem ho celý život, od první chvíle, kterou si pamatuju. Zvykl jsem si na něj…“ Stiskl si jazyk mezi zuby ve snaze přehlušit zmatek myšlenek. V chladném a vlhkém nočním kostele byla zima, nic nedávalo smysl. Co jen teď…?
„To je v pořádku.“ Hynkův hlas se změnil, postrádal svůdný podtón i světácký nadhled. Odkudsi zachrastil Hynek provázkem s korálky z klokočí a obtočil jej kolem Vilémova zápěstí. „Za ztracenou ozdobu.“ Objetí kolem ramen bylo hřejivé a utěšující. Vilém dlouze vydechl. A po okolí se rozlilo ticho, zatajený dech, když si les přestal šeptat. Sem tam spadla těžká kapka z listu některého stromu, hlasitě tak, že se zastydět musela a zvuku již nevydala.
Pouze dvě tmavé postavy rušily svým krokem noční klid. Jedna zamířila ke mlýnu, druhá po chvíli ke zřícenině nad jezerem.
***
VI.
Na okraji lesa, vnořena v mělké údolí, linula se úzká cesta. Po obou stranách ji lemovaly nevysoké skály a každý, kdo jí procházel, připadal si jako v řečišti vyschlého potoka. Nebo sám byl vodou plynoucí do neznáma.
Mlynářův syn znal cíl, ke kterému měl namířeno. Naloženým vozem opatrně projížděl korytem cesty. Jeho pohyby i starosti byly ovšem bezděčné, tuto silničku znal velmi dobře. Myšlenky proletovaly skrze lístečky vřesů, omámené silnou vůní borovic. Foukal jen jemný vánek. Vilém zhluboka vdechoval teplý vzduch, stále svěží po noční bouřce, a zpoza sítě tmavého jehličí vyhlížel pozdně letní slunce, které hřálo měkkými paprsky.
Rád jezdil do městečka sám. Mohl pryč ze mlýna, aniž mu otec později huboval. Usmíval se. Ospalost z probdělé noci zaháněly vzpomínky. Slunce prohřálo promoklé tělo. Měl náladu pískat si, ani se sám sobě nepodivil.
„Stůj!“
S leknutím zastavil koně, když ze skály seskočil neznámý mladík přímo před vůz.
„Dávej pozor!“
Mladík pouze zavrtěl hlavou. „Poslouchej mě, Viléme –“
„Kdo jsi?“ Vilémovi připadalo, jako by neznámého už někde viděl.
„Na tom… nesejde. Ale musíš mě poslouchat, Viléme. Nevím, co si myslíš, že děláš… Ale s Hynkem se dopouštíš velké chyby. –“
Vilém se napřímil, vyděšen. Nicméně, kdo byl tenhle světlovlasý floutek, jeden z bandy loupežníků? Nevypadal nebezpečně, neměl výraz nebezpečného zloděje. A nemohl být o mnoho starší než on.
„Nic o tom nevíš.“
„Viléme, znám ho. Využívá tě. Nic víc. Připoutává si tě k sobě, že, Viléme? Ale… jsi jen jeho hračka, pro chvíli rozkoše, než zase potáhne dál!“
„Nech mě projet!“ zakřičel Vilém podrážděně.
„Nejsi jeho první… ani poslední.“
„Vím o tom, vím víc, než si myslíš. A teď uhni.“
„Viléme, tohle je varování!“ Mladík vypadal rozzlobeně a zoufale.
„Dobrá!“ vyštěkl Vilém. „Hyjé!“
Loupežník se pohotově chytil kořenů starého stromu a mrštně se vyhoupl na nízkou skálu. Na cestě bylo tak tak místo pro povoz. Vilém se ještě krátce ohlédl, poté se cesta stočila a mladík se mu ztratil z očí.
Měl jistotu, že ho již někde viděl. Snad na cestě pod starou zříceninou, kde se mu v zatáčce málem připletl pod kola? Možná. Zakroutil hlavou.
Zbytek cesty strávil neklidný. Někdo o jejich tajných schůzkách věděl. Ale pokud to doopravdy byl jeden z loupežníků… Určitě to nebude vyprávět. Nechtěl na tuto událost myslet. V městečku nechal pozdravovat od pana otce, hlavně vdovu Štolcovou, rád by prý přijel sám, ale obchod jej zaneprázdnil.
Zpět do mlýna, s vozem prázdným a měšcem plným, mířil Vilém znovu bezstarostný. Jen asi v půli cesty našel si jej zvídavý pohled katův. Pokýval na Viléma. Vtom se nečekaně zvedl vítr, Vilém odvrátil zrak. Když se zase utišil, zůstal Vilém na stezce sám. Vzduch zavoněl vřesem rostoucím hustě podél cesty.
I ve mlýně vládla dobrá nálada. Mlynář se tvářil spokojeně, všechno se mu vedlo. Vilém přivezl peníze a vyřídil odpověď vdovy Štolcové, která bude otce v pátek večer očekávat. Navzdory dešti byla většina obilí na čas umleta, přes den foukal příhodný vítr. Ale i pravidelný déšť se mlýnu vyplácel. Svědčil o postupném konci léta, kdy byly již večery a noci příliš studené, a krajánci, mlynářští potulní tovaryši, se postupně uchylovaly do mlýnů na delší než krátký čas. Schiffnerovic mlýnu by výpomoc přišla vhod a mlynář se na svého známého krajánka těšil. Věděl, že se na něj může spolehnout i v noci, a nepředvídatelné počasí ho ve mlýně nějaký čas udrží. Nechtěl ho vyplácet na cestu dříve, než si svůj podíl zaslouženě odpracuje.
*
Večer se Vilém potichu vkradl do kuchyně a spěšně vzal, co mu pod ruku přišlo: pár brambor, kousek sýra, zbytek staršího chleba. Zabalený již měl kousek šunky, který dnes Schiffner spokojeně odkrajoval. Neslyšně se protáhl pootevřenými dveřmi. V posledním světle jasně oranžového slunce mířil k lesu a dál, mezi skály. Nikoho nepotkal – nikdo se tímto směrem netoulá. Pouze měkké stíny se vilně ovíjely kolem jeho kotníků, ujišťujíce jej, že jeho cesta je správná. U kukuřičného pole se zastavil, našel jeden skoro již zralý klas a uložil si jej k zásobám, které nesl.
V lese se pěšina zúžila, až skoro zmizela, zarostlá travou a borůvčím. Navlhlá půda tišila Vilémovy kroky, neboť vyšlapanou brázdu si v noci našla dešťová voda. Cestu již napovídala jen širší a pro chůzi příhodnější vzdálenost mezi stromy. Vilém však prudce odbočil do příkrého kopce po své levici. Výstup ho čekal nelehký, co chvíli se bořil do kypré půdy a sjížděl o něco níž, než došlápl. Naštěstí se země po chvíli zase narovnala. Vilém se ocitl pod strmou skalou, o něco výše příhodně převislou, tvořila tak menší úkryt.
Hynek vždy přicházel jako první, i dnes na Viléma čekal. Stál zadumaně, tváří ke tvrdému kameni a zahalen ve svůj plášť, přestože vzduch byl stále ještě teplý. Otočil se však, jakmile zaslechl Vilémovy kroky. V ruce držel džbánek.
„Zase upíjíš mešního vína?“
„Mám už dost toho patoku.“ - Polibek přesto chutnal i po víně. „Ochutnej – trochu dobré medoviny.“
Vilém převzal džbánek, nesměle usrkl. Cítil, jak se mu sladká tekutina postupně rozlévá tělem. Hynek mezitím zručně rozdělal oheň, musel si jej připravit, když tu čekal. Spokojeně si prohlédl večeři, kterou Vilém přinesl.
Odkrojil si kousek šunky, když mu oči padly na korálky, které měl Vilém stále na zápěstí.
„Sluší ti víc než ten kousek kovu.“
„Ani si jich dnes nikdo nevšiml. Vedlo se dobře, proto jsem přinesl i tu šunku, přímo od otce.“
Hynek se zasmál. „Pro mě asi ne. Mohl by se však podělit o trochu mouky…“
Vilém odložil džbánek.
„Nechutná ti snad?“
Vilém zakroutil hlavou. „Jenom…“ Zamrkal.
Jakoby očarován, sledoval ohnivé šlahouny, kterak se spokojeně obtáčí kolem naskládaných větviček. Neskonalým žárem hladí navlhlou kůru. Dřevo sykne, zhluboka vydechne, z jeho stenů zůstanou jen obláčky bílého dýmu. Plameny jako by se usmály, rozhořely se o to více a schovaly křehké větve do svého náručí. Dřívka se rozkošnicky protáhla, popraskala, pukla. Oheň stále plál, větvičky se zkroutily v šedivém prachu, snad vlhko je chvíli zadrželo, a pak se rozpadly v černý popel. Plameny zablikaly. Hynek přiložil další větve a polínko. Znovu se rozhořely.
Vilém bezmyšlenkovitě upíjel ze džbánku. Natáhl ruku k ohni.
Měl pocit, jako by mu sám oheň rozehříval tělo, mámil mysl. Chtěl vstát, ale krátce zavrávoral, nezvyklý na účinky alkoholu. Pevná ruka ho podepřela. „Pomalu, Viléme…“ zaznělo blízko jeho ucha. Vzduch voněl pečenými bramborami a kukuřicí, kolkolem se snášela večerní mlha. Loupežník neváhal, prsty se zatoulal pod tenkou košili, vášnivý polibek opíjel rychleji než medovina. Odvrávorali několik těžkopádných kroků stranou, vlhké listí v svahu klouzalo. Hynek se opřel o nejbližší strom a přitáhl si Viléma k sobě. Vilém neudržel rovnováhu, celou svou vahou zpola stál, zpola ležel na roztouženém loupežníku. Zalapal po dechu.
„Stále jsi nezakusil všechno, Viléme.“ Hrdelní šepot, zatímco se Hynek potýkal s páskem u Vilémových kalhot.
„Co je tu ještě?“
Vilémovi se zprudka nahrnula krev do tváří, když mu to Hynek pošeptal. Hlava se mu zatočila. Hynkova tvář byla zpola schovaná ve stínu, přesto prozrazovala odhodlanost a vzrušení. Pohladil Viléma po tváři, vzal jeho ruku do své a vedl ji po svém těle až na záda a níž, tiše šeptaje první pokyny. Zády se zapřel o nakloněný strom, jednu nohu obtočil kolem Vilémova pasu a přitáhl si ho těsněji k sobě. Zkušeně Viléma naváděl, nedovoloval žádné chyby. Druhá noha následovala první, prsty se nešetrně zarývaly Vilémovi do zad. Šepot přerušil slastný sten. Vilém přestal přemýšlet, následoval ještě jednu, dvě Hynkovy rady, poddal se instinktům. Ještě chvíli, pak zapřel hlavu o Hynkovo rameno, zoufale skousl. Hynek zhluboka zalapal po dechu, poslední výkřik místo instrukcí. V odpověď stiskl zuby Vilémův lalůček.
Vilém se cítil lehký i těžký zároveň, náhle unavený vdechoval chladný noční vzduch. Pod skalou ležel rozprostřený Hynkův plášť. Ještě pár větví do ohně, pak hřejivé objetí a několik polibků. Víčka s každou chvílí těžkla víc a víc, mezi černými špičkami stromů uviděl bledý kotouč měsíce, oděný v mlhavý šál. Navyklá činnost, poslední jeho myšlenka. Zítra je čeká větrný den. Svět poté zmizel, nechtěl ho již znát, stačila mu vůně vřesu, medoviny a čerstvého potu.
Probudili se brzy k ránu. Lesem se ještě převalovaly mlhy, oheň jako zázrakem ještě dohoříval. Pod cípem pláště bylo příjemně teplo. Vilém zavrněl a zavrtal se Hynkovi do ramene.
„Do vlasů se ti zamotalo pírko.“
Vilém si zatahal za vlasy ve snaze si ho vyplést.
„Ne, nechej si ho tam!“ Hynek ho zarazil. Nahmatal svou košili a nůž, uřízl kousek koženého šněrování a pírko k pramínku Vilémových vlasů přivázal. Bylo soví, zvláštně zbarvené a ještě hebké, musela ho ztratit nedávno.
Okouzlen pozoroval Hynkovo počínání. Plavé vlasy měl rozcuchané, několik neposlušných pramenů trčelo všemi směry. Ve tváři měl výraz naprostého soustředění.
„Musím se vrátit, než mě otec bude hledat.“
Hynek pouze přikývl. Vilém spěšně posbíral své svršky a oblékl se. Hynek zůstával ležet, přikryt pouze svým pláštěm. Na Vilémův tázavý pohled odpověděl: „Jdi. Najdu tě.“ Zabořil se zpátky do vyhřátých záhybů pláště.
***
VII.
Vilém byl překvapen, když zjistil, že si otec jeho nepřítomnosti nevšiml. U snídaně měl dojem, že ho prozrazuje každý pohyb. Co chvíli se musel sám pro sebe usmát. Přesto na něm starý Schiffner nezpozoroval nic divného, na nic se nezeptal, za nic mu nehuboval. Moc toho nepromluvili, což však nebylo ničím neobvyklým. Dny s otcem byly většinou naplněny mlčením.
Po krátkém dopoledním dešti znovu hřálo slunce, ani stín nechladil, ze země se ztěžka zvedala vlhkost. Vilém se pustil do práce. Již po prvních minutách hluboce zívl. Napůl se ztrácel v myšlenkách, napůl se dopoledne jednotvárně táhlo. Ve vzduchu voněl vřes a babí léto a lákaly ho pryč, k jezeru i dál. Mouka ho držela u práce.
Odpoledne zůstal Vilém sám. Nevnímal své okolí. Vyděšeně sebou trhl, když ho zezadu objaly dvě silné paže. Než se z nich stačil vyprostit, poddal se uklidňujícímu doteku a horkému dechu na krku.
„Proč jsem si nikdy předtím nevšiml, že mouka tak příjemně voní?“
Vilém se otočil. Hynek vypadal, že prospal celé dopoledne.
„Zbláznil ses? Proč jsi přišel sem? Co když tě někdo viděl?“ Vilém začínal panikařit.
„Nikdo tu není. Neviděl. A i kdyby, nechodí touto dobou do mlýna krajánci? Není to nic divného. Přišel jsem… vypomoct.“ Hynkovo sebevědomí nedovolovalo pochybnosti.
„Vypomoct?“ Vilém nevěřil vlastním uším. Místo odpovědi dostal polibek a vzápětí ho Hynek tlačil k pytlům mouky vyrovnaným u zdi. Jakýkoliv nesouhlas rychle rozptýlily Hynkovy nenechavé ruce, lačné rty, pružné tělo…
Brzy přestali kontrolovat hlasitost svého šepotu. Neslyšeli tak vzdálené volání ani kroky. Vilém si všiml, až když uviděl otce, jak na ně bez hlesu hledí. Několik vteřin trvalo, než se některý pohnul. Hynek věnoval Vilémovi poslední pohled, Schiffner strhl na stěně pověšený karabáč. Vilém děkoval prozřetelnosti, že otcova ručnice visela až ve světnici. Než dopadla první rána, Hynek byl z mlýna pryč.
Schiffner burácel. „Myslel jsem, že k nám konečně zavítal nějaký krajánek! … Smilstvo! … Slyšel jsem hlasy. … Takové budižkničemu! … Nejsi můj syn! Od této chvíle už nejsi můj syn!“
K Vilémovi doléhal otcův hlas jakoby z dálky, a přitom byl tak blízko. Nevnímal vše, co otec křičel. Snažil se krýt před ranami, do kterých Schiffner vkládal všechnu svou sílu, překvapení a vztek. Nevěděl již, kde je zem a kde stěna, netušil, jak se dostal ze mlýna. „Táhni! Běž! Už nejsi můj syn, už se nevracej!“
Poslední otcova slova téměř neslyšel, přesto si je pamatoval a nikdy na ně nezapomněl. Potácel se, napůl běžel směrem k jezeru a dál ke zřícenině hradu nad ním. Nevnímal bolest, která mu ztěžovala každý krok, snažil se ji necítit.
Odpolední horko ustupovalo, znovu se zvedal se vítr. Pomalu se šeřilo, na západě se nebe začalo barvit do ruda. Když šplhal do prudkého kopce, v dálce se zablesklo, za několik vteřin ho dohnal hrom.
Dokud se neopřel o hromadu kamení na vrcholu, nebyl si jistý, jestli jde správně. Hynek mu nikdy neřekl, kde se loupežnická banda usídlila. Šel však směrem, kterým vždy Hynek mizel, když už si myslel, že je Vilém dostatečně daleko. A stará zřícenina na kopci mohla poskytovat bezpečný úkryt.
Spatřil Hynka stát uprostřed menšího prostranství. I přes stálé teplo byl zabalený v plášti a na hlavě měl svůj široký klobouk s péry. Jeho tvář nebyla téměř vidět. Najednou z něj šel strach. Ostatní loupežníci kvapně balili své věci a poklady. Vilém čekal, až Hynek zůstane na chvíli sám. Doufal v to. Vítr sílil a nebe se zatáhlo. Vrátilo se nepříjemné dusno.
Sotva se většina vydala dolů směrem k jezeru, odvážil se Vilém vejít do hradu. Rychle se schoval, když kolem ještě proběhl mladík se světlými vlasy. Zase on?
„Co tu děláš?“ zasyčel nad ním známý hlas. Než stačil odpovědět, chytil ho Hynek za košili a táhl ho ke schodům a do zachovalých sklepů. Bolestivě sykl, Hynek ho pustil. Díval se na něj, neříkal nic.
„Půjdu s tebou.“ Vilémovi náhle přišlo všechno jasné. Vyčerpáním se opřel o kamennou stěnu. Studený pach polaskal jeho plíce.
„Nepůjdeš.“
„Cože?“ Vilémovi chvíli trvalo, než mu došel význam Hynkových slov.
„Nejsi loupežník. Jsi mlynářův syn.“ Hynkův hlas ztvrdl: „A moje hračka.“ Vilém se odvrátil od stěny a pohlédl Hynkovi do tváře. Byla stejně beztvará. Oči však Hynek schovat nedokázal.
Vilémovi se točila hlava, byla mu zima i horko. Přesto se pokusil vstát. „Lžeš, Hynku. Půjdu s tebou. Vím, že chceš –“ Hynek ho odstrčil.
„Co ty víš o tom, co chci? Nevíš nic!“
Vilém ho nepoznával. Dnešní ráno jako by nebylo. Svět se mu pomalu hroutil pod rukama a on tomu odmítal uvěřit. „Musíš mě vzít s sebou! Miluju tě! A nemám se kam vrá–“
„Miluješ mě? Mě? Co ty víš o lásce?“ Hynek téměř křičel. „Jsi jenom poblázněný. Ukázal jsem ti něco nového. Možná se ti to líbilo, jako se moje hra líbila mně. Ale teď je konec. Jdi domů, Viléme!“
„Ne! –“ Drsný polibek zabránil Vilémovi v dalších protestech. Prudký náraz na stěnu mu málem vyrazil dech. Než se stačil vzpamatovat, odtáhl ho Hynek zase stranou k polorozpadlé stěně uprostřed místnosti. Ostrý kámen dloubl Viléma pod žebro. Vzteklé ruce uvolnily jeho pásek a kalhoty spadly ke kotníkům. Pak už ucítil jenom prudkou bolest. Hlasitě vykřikl, zazmítal sebou. Ale loupežníkovy ruce ho držely pevně.
Nevěděl, za jak dlouho sevření pominulo. Bolest dál pulsovala celým jeho tělem. Nedokázal se pohnout. V očích ho pálily slzy, v nose zatuchlý prach. Vítr vnikl i do sklepního úkrytu a kvílivě se smál. Vilém zabořil hlavu do země. Nedokázal určit, zda už zůstal sám. Musí být sám. Ať jde pryč, ať táhne pryč! Křečovitě svíral zetlenou zem, nehty zarýval hlouběji a hlouběji. Neměl sílu vstát.
Vzlykl. Trhaně se nadechl. Chtěl tu zůstat, propadnout se hluboko do prachu. Sám. Nad hlavou houkal vítr, dole ho čeká klid, snad smrt. Být sám, bezpečně sám. Byl by všechno, byl by všude, kdyby jen mohl zůstat zde, pod povrchem toho prachu, téhle země, ve tmě, která tiší. Bolest je teplo, venku je chlad a déšť…
Znovu však ucítil na tvářích čerstvý vzduch. Když pootevřel oči, uviděl krvavé nebe na západním obzoru. Cítil, že ho někdo napůl podpírá, napůl nese. Zahlédl světlou kštici, nedokázal ji však zařadit. Někdo vyslovil jeho jméno. Jinak.
Všude bylo ticho, již nebouřilo. Začalo pršet. Jemné dešťové kapky ukolébaly Viléma do tmy.
Pokračování se píše...
no subject
Date: 6 December 2012 22:08 (UTC)no subject
Date: 6 December 2012 22:13 (UTC)no subject
Date: 8 December 2012 21:25 (UTC)Víc ti k tomu asi nepovím. Jenom vím, že ani teď už bych to nebyla schopná zbetit. :)
no subject
Date: 9 December 2012 12:35 (UTC)Já už po tobě betu nechci. Snad jen případné komentáře, pokud někdy nějaké budeš mít. Zbetit ti dám až druhou část a pošlu ti ji najednou. :)
♥
no subject
Date: 9 December 2012 09:58 (UTC)I když ten komentář moc inteligentní nebyl, vypadal asi takhle: <3 <3 <3
Mám pocit, že to plně vystihuje moje pocity a na víc se asi zatím nezmůžu. :)
no subject
Date: 9 December 2012 12:37 (UTC)Ach, děkuji moc! A pokud se nezmůžeš na víc kvůli tomu, co jsem napsala, jako kompliment je to dostačující. ;D Pokud bys k tomu někdy ještě něco měla, tak se samozřejmě bránit nebudu. Ale teď ti moc děkuju, že sis to přečetla a dokonce komentovala. :) ♥
:-)
Date: 13 December 2012 13:30 (UTC)bluejello aka Hanka K.
Re: :-)
Date: 13 December 2012 13:40 (UTC)Pokud bys k tomu měla cokoliv dalšího a chtěla se podělit, ráda to uslyším, osobně či elektronicky.
Ještě jednou díky a můžu tě ujistit, že druhou část mám rozepsanou. :)
no subject
Date: 10 February 2013 20:05 (UTC)Smekám, člověče. Tohle je první věc svého druhu, kterou jsem kdy četla. Popravdě řečeno si myslím, že se jí ztěží něco vyrovná, a ne jen proto, že na Máj skoro nikdo ff nepíše. Hlavně proto, že je to opravdu dobré dílko. Líbí se mi stylově i obsahově. Chicht, vsadím se, že pokud by se kvůli němu Mácha obracel v hrobě, tak z rozčilení, že to v realitě nebylo tak dobré jako ve Tvé povídce.
Těším se na pokračování!
may
no subject
Date: 12 February 2013 19:54 (UTC)Můžu se zeptat, co myslíš "první věcí svého druhu"? Fan fiction, slash, ff na klasickou literaturu...? Jsem jen zvědavá. :)
Pokračování se snažím pomalu psát, takže to se mnou nevzdávej. :)
D.
no subject
Date: 9 March 2013 22:51 (UTC)Nevzdávám to s tebou, tohle vůbec není marné! *fandík*
no subject
Date: 10 March 2013 12:31 (UTC)Dík. <3
no subject
Date: 9 November 2013 01:10 (UTC)no subject
Date: 9 November 2013 18:19 (UTC)Pokračování se určitě dočkáš, mám ho rozepsané. Bohužel mám ale tolik povinností, že mi to jde moc pomalu... Ale pokračuju, nezasekla jsem se.