![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
dangerous_dreamsSeregila stále pronásleduje malý žlutý kvítek a připomíná věci, na které by neměl zapomínat.
Počet slov: 690
Pairing: Seregil/(Micum); Seregil/Alek; Micum/Kari
Rating: 12+
Pampeliška
Seregil seděl na trávě v zahradě Domu Orësky, nohy pokrčené, lokty se opíral o kolena. Teplý vítr mírnil horko, jímž vzduch téměř pulzoval, a rozcuchával Seregilovy dlouhé tmavé vlasy. Nevšímal si toho. Tvář měl nečitelnou, přestože v dohledu nebylo živé duše. Pozoroval žlutý kvítek před sebou a na nic jiného se nesoustředil.
Pampeliška. Co tady dělá? V pečlivě udržované zahradě Orësky? Navíc jedna jediná; sama, žlutá v rozlehlém zeleném koberci. Přivřel oči. Nepatří sem!
Něco ostrého ho píchlo v hrudi – stejně jako on sám nepatří sem. Za jiných okolností by v této zemi vůbec nebyl. A když už měl konečně pocit, že sem alespoň trochu náleží, oznámil mu Nysander, že je mu to velice líto, ale už nemohou pokračovat – čaroděj ze Seregila nikdy nebude.
Seregil před sebou zaslechl jakýsi povyk a vzhlédl. Blížil se k němu Micum Cavish a vesele rozhazoval rukama. Náhle se vedle něho objevila modrá létající koule. Micum se zastavil, vyslechl si zprávu. Ušklíbl se. Dál už pokračoval klidněji.
„Tak co?“ zeptal se Seregil, když si Micum přisedl.
„Jsem taky Pozorovatel,“ prohlásil Micum hrdě a v očích mu zajiskřilo. Levou rukou si prohrábl rusé vlasy.
„Gratuluju!“ Seregil ho poplácal po zádech. „A co ta zpráva tady?“
Micum se zakřenil: „Prý nemám celou Orësku převrátit naruby nebo si to snad ještě rozmyslí.“ Podíval se Seregilovi do očí. „Myslel to vážně?“
Seregil pokrčil rameny. „Dobrou náladu mít můžeš, pokud o tom nezpravíš celé Rhíminee. Nebo to neřekneš jen jednomu člověku, na tom už nesejde.“ Odmlčel se.
„Oslavíme to? Osm, Ulice Světel?“
„Budu tam,“ ujistil ho Seregil.
~*~
Seregil teprve přicházel, Micum už přešlapoval na místě. Společně zamířili hlouběji do Ulice Světel a zabočili k jednomu domu s růžovou lampou houpající se nad vchodem.
Když za několik hodin vyšli zpět na ulici – padla již tma a vše ozařovaly jen barevné lucerny –, zdržoval se Seregil, jak nejdéle mohl, pošilhával na domy označené zeleně a nenápadně se k jednomu přibližoval. Nadskočil, když se mu těsně u ucha ozval Micumův hlas: „Klidně běž. Ale myslím, že mně postačí ty růžové.“
Seregil se na něj podíval. Micum se omluvně usmíval. Seregil mu úsměv oplatil veselým a vydal se do rukou mužské společnosti.
~*~
Seregilovi se nikdy nepodařilo přesvědčit Micuma, aby šel do zeleně světélkujících bordelů s ním. Seregil je tedy navštěvoval sám – o společnost přeci jen nebyla nouze.
Za nějaký čas ale Seregil do Ulice Světel chodit přestal. Následně tam trávil každou volnou noc. Micum se dožadoval odpovědi, co se děje. Seregil dlouho přemýšlel, než se přiznal.
I přes Micumovo odmítnutí zůstali věrnými přáteli. Byli si snad ještě bližší. Bylo to skoro jako dřív – až na skutečnost, že se vedle Micumova boku čím dál častěji objevovala jakási Kari, která zjevně neměla Seregila ráda.
~*~
Bylo pár dní po letním slunovratu a Seregil trávil několik volných chvil u Micuma a Kari ve Vodním Luhu. Celý svah několik set metrů za domem byl poset pampeliškami. Jejich bílé chmýří se s lehkým vánkem vznášelo a poletovalo sem a tam.
Seregil si v ruce pohrával s jednou ještě žlutou. Pak se sehnul a pomohl těhotné Kari nasbírat další žluté květy. Později z nich vykouzlila med.
~*~
O dvacet let později se Seregil díval na vlasy podobné barvy jako Kariin pampeliškový med. Rozprostřené na špinavém plášti a na suchém listí, patřily chlapci stočenému do klubíčka, který poklidně spal. Ani zářivě žlutá, ani hnědá nebo bílá. Pampeliška?
Ya’shel.
~* ~
Znovu ve Vodním Luhu, za další léta, po dalším slunovratu…
Jako dřív, napadlo Seregila.
Vzhlédl a spatřil Micuma, kterak si povídá se svou malou vnučkou. Držela pampelišku – při sebemenším pohybu z ní létala semena – a vesele ukazovala na chmýří květiny a dědečkovy vlasy, obojí bílé.
Téměř jako dřív, opravil se.
Vítr mu shodil stále tmavé vlasy do tváře. Už už si je chtěl odhrnout, když to za něj udělal někdo jiný. Pak ho ruka svírající zlatou pampelišku objala kolem pasu a medové vlasy zašimraly na krku.
Přestože slunce bylo ještě vysoko na obloze, těsně nad obzorem spatřil bledý srpek měsíce.
Marös Aura Elustri chyptir.
„Máme práci!“ Seregil se vyšvihl na svého koně a vydal se směrem zpátky k Rhíminee. Sluch ho neklamal, když za sebou zaslechl přidušený klapot koně. Alek ho ve vteřině dohonil.
Počet slov: 690
Pairing: Seregil/(Micum); Seregil/Alek; Micum/Kari
Rating: 12+
Pampeliška
Seregil seděl na trávě v zahradě Domu Orësky, nohy pokrčené, lokty se opíral o kolena. Teplý vítr mírnil horko, jímž vzduch téměř pulzoval, a rozcuchával Seregilovy dlouhé tmavé vlasy. Nevšímal si toho. Tvář měl nečitelnou, přestože v dohledu nebylo živé duše. Pozoroval žlutý kvítek před sebou a na nic jiného se nesoustředil.
Pampeliška. Co tady dělá? V pečlivě udržované zahradě Orësky? Navíc jedna jediná; sama, žlutá v rozlehlém zeleném koberci. Přivřel oči. Nepatří sem!
Něco ostrého ho píchlo v hrudi – stejně jako on sám nepatří sem. Za jiných okolností by v této zemi vůbec nebyl. A když už měl konečně pocit, že sem alespoň trochu náleží, oznámil mu Nysander, že je mu to velice líto, ale už nemohou pokračovat – čaroděj ze Seregila nikdy nebude.
Seregil před sebou zaslechl jakýsi povyk a vzhlédl. Blížil se k němu Micum Cavish a vesele rozhazoval rukama. Náhle se vedle něho objevila modrá létající koule. Micum se zastavil, vyslechl si zprávu. Ušklíbl se. Dál už pokračoval klidněji.
„Tak co?“ zeptal se Seregil, když si Micum přisedl.
„Jsem taky Pozorovatel,“ prohlásil Micum hrdě a v očích mu zajiskřilo. Levou rukou si prohrábl rusé vlasy.
„Gratuluju!“ Seregil ho poplácal po zádech. „A co ta zpráva tady?“
Micum se zakřenil: „Prý nemám celou Orësku převrátit naruby nebo si to snad ještě rozmyslí.“ Podíval se Seregilovi do očí. „Myslel to vážně?“
Seregil pokrčil rameny. „Dobrou náladu mít můžeš, pokud o tom nezpravíš celé Rhíminee. Nebo to neřekneš jen jednomu člověku, na tom už nesejde.“ Odmlčel se.
„Oslavíme to? Osm, Ulice Světel?“
„Budu tam,“ ujistil ho Seregil.
~*~
Seregil teprve přicházel, Micum už přešlapoval na místě. Společně zamířili hlouběji do Ulice Světel a zabočili k jednomu domu s růžovou lampou houpající se nad vchodem.
Když za několik hodin vyšli zpět na ulici – padla již tma a vše ozařovaly jen barevné lucerny –, zdržoval se Seregil, jak nejdéle mohl, pošilhával na domy označené zeleně a nenápadně se k jednomu přibližoval. Nadskočil, když se mu těsně u ucha ozval Micumův hlas: „Klidně běž. Ale myslím, že mně postačí ty růžové.“
Seregil se na něj podíval. Micum se omluvně usmíval. Seregil mu úsměv oplatil veselým a vydal se do rukou mužské společnosti.
~*~
Seregilovi se nikdy nepodařilo přesvědčit Micuma, aby šel do zeleně světélkujících bordelů s ním. Seregil je tedy navštěvoval sám – o společnost přeci jen nebyla nouze.
Za nějaký čas ale Seregil do Ulice Světel chodit přestal. Následně tam trávil každou volnou noc. Micum se dožadoval odpovědi, co se děje. Seregil dlouho přemýšlel, než se přiznal.
I přes Micumovo odmítnutí zůstali věrnými přáteli. Byli si snad ještě bližší. Bylo to skoro jako dřív – až na skutečnost, že se vedle Micumova boku čím dál častěji objevovala jakási Kari, která zjevně neměla Seregila ráda.
~*~
Bylo pár dní po letním slunovratu a Seregil trávil několik volných chvil u Micuma a Kari ve Vodním Luhu. Celý svah několik set metrů za domem byl poset pampeliškami. Jejich bílé chmýří se s lehkým vánkem vznášelo a poletovalo sem a tam.
Seregil si v ruce pohrával s jednou ještě žlutou. Pak se sehnul a pomohl těhotné Kari nasbírat další žluté květy. Později z nich vykouzlila med.
~*~
O dvacet let později se Seregil díval na vlasy podobné barvy jako Kariin pampeliškový med. Rozprostřené na špinavém plášti a na suchém listí, patřily chlapci stočenému do klubíčka, který poklidně spal. Ani zářivě žlutá, ani hnědá nebo bílá. Pampeliška?
Ya’shel.
~* ~
Znovu ve Vodním Luhu, za další léta, po dalším slunovratu…
Jako dřív, napadlo Seregila.
Vzhlédl a spatřil Micuma, kterak si povídá se svou malou vnučkou. Držela pampelišku – při sebemenším pohybu z ní létala semena – a vesele ukazovala na chmýří květiny a dědečkovy vlasy, obojí bílé.
Téměř jako dřív, opravil se.
Vítr mu shodil stále tmavé vlasy do tváře. Už už si je chtěl odhrnout, když to za něj udělal někdo jiný. Pak ho ruka svírající zlatou pampelišku objala kolem pasu a medové vlasy zašimraly na krku.
Přestože slunce bylo ještě vysoko na obloze, těsně nad obzorem spatřil bledý srpek měsíce.
Marös Aura Elustri chyptir.
„Máme práci!“ Seregil se vyšvihl na svého koně a vydal se směrem zpátky k Rhíminee. Sluch ho neklamal, když za sebou zaslechl přidušený klapot koně. Alek ho ve vteřině dohonil.
