![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
dangerous_dreamsJeště něco staršího a už needitováno...
Je všude, pronásleduje mne a nenechá mě ani chvíli na pokoji... Kdo?
Počet slov: 805
Rating: 15+
Děkujiestriel a Rolandovi za beta-read.
Já
Všechno to začalo… Nevím přesně kdy, mám pocit, jako by to tu bylo odnepaměti. Ne… ne to, ale on. Je tady. Stále. Vždycky tu byl. Kam až moje paměť sahá, vždycky tu byl. Je všude.
Nejdříve jsem si myslel, že je to jen lehká paranoia. Později o něco těžší. Zděsil jsem se, zpanikařil. Přemýšlel jsem, že to někomu řeknu, ale nikdy jsem se k tomu nedonutil. Nikomu jsem nevěřil natolik, abych ho či ji považoval za důvěryhodného, případně důvěryhodnou. I když důvěryhodnou asi ne - jediná žena, která na mě ještě mluví, je prodavačka v místní pekárně, kam jsem si ještě donedávna chodil každé ráno kupovat čerstvý chléb. Milá paní. Vždycky se mě zeptá, co si přeji, poté sdělí cenu, poděkuje a nakonec pozdraví na rozloučenou. Ale nejsem si jistý, jestli se to dá považovat za přátelskou konverzaci. Řekl bych, že spíš ne, i když ona alespoň neusiluje o můj život…
Přátel mezi muži také mnoho nemám. Od té doby, co mě začal sledovat, jsem se stále více vyhýbal lidem. Zavřel jsem se doma a jedinou společností mi byly knížky z městské knihovny - alespoň jednou za pět týdnů jsem tedy musel tam a nakoupit… Vše tajemné, dobrodružné, děsivé, vše, co obvykle číhalo tam venku, teď bručelo jen na stránkách knih. A já měl klid.
Ale on si mě našel. Zaklepal na dveře. Já neotevřel. Koukal okny. Zatáhl jsem závěsy. Protáhl se komínem. Já zatopil v kamnech. Nakonec se zhmotnil na tiskařské černi, kontrastuje s nažloutlým papírem starých knih držených již v tolika rukou.
Zrada. Nemohu říct, že jsem ji nečekal. Věděl jsem, že ho tam najdu. Dříve či později. Ale snažil jsem se ony myšlenky zaplašit a dělat jako by nic. To byla chyba. Vrátil mi to - i s úroky. Týden jsem nemohl spát. Ležel vedle mě na posteli a nedopřál mi chvíli klidu. Nevím, co bylo horší: když mi neodbytně našeptával do uší, když se mě dotýkal nebo když mě nutil říkat věci, které, ač je už znal, chtěl vymámit z mých úst. Se škodolibou radostí poslouchal. Truchlil nad mým neštěstím, radoval se z mých úspěchů, ale vždycky mě nejdřív donutil všechno mu dopodrobna vylíčit. Každý detail. Nic jsem mu nemohl zatajit. Nemohl jsem lhát. Bylo by to jako lhát sám sobě, přestože bych znal pravdu. Z toho by se člověk zbláznil!
Knížky tedy dosloužily. Naskládal jsem je do velké sportovní tašky - kdysi jsem ji, mám dojem, používal - a chtěl je odnést zpátky do knihovny. Nevím, jak jsem je dovlekl domů. Potřeboval bych vozík. Než jsem je vytáhl po schůdcích do autobusu, řidič už nadskakoval na své pérovací sedačce netrpělivostí.
Vláčel jsem ty zrádkyně ulicí, když vtom jsem ho spatřil. Pomalu se procházel po druhé straně ulice. Otočil jsem se jeho směrem, abych se ujistil, že je to doopravdy on - ve stejné chvíli udělal totéž. Střetli jsme se pohledem. Byl daleko, ale stejně jsem v jeho očích rozpoznal odraz těch svých. Po zádech mi přejel mráz; otřásl jsem se. Upustil jsem knihy, nechal je povalovat na chodníku a rozběhl se pryč. Když jsem se ohlédl, zamával na mě z rozbitého výkladu. Bylo zataženo, ale já ho stále viděl, jak se za mnou plíží jako stín, bez ohledu na to, jak rychle jsem utíkal. Snažil jsem se na nic a na nikoho nekoukat. Bezhlavě jsem se vrhal do dalších a dalších uliček, až jsem se na pokraji úplného vyčerpání sesunul podél vlhké zdi v koutě ne zrovna příjemném. Neměl jsem tušení, kde jsem. A bylo mi to víceméně jedno.
Zavřel jsem oči. Věděl jsem, že je tam se mnou. Že se nade mnou sklání, výsměšný úšklebek na tváři.
Dej mi pokoj!
Vyškrábal jsem se na nohy. Musím pryč! Nevnímal jsem nic jiného než chladný vzduch odcházejícího podzimu. A pak najednou… mokro. Na rukou, na tváři, na břiše. A pak nic.
Když jsem se probral, ležel jsem na studené zemi u popelnice, do které jsem vrazil a následně uklouzl. Asi… Aspoň mi to tak řekl on. Padla už tma; musel jsem tu ležet několik hodin…
Je mi zima, nemohu se přestat třást. Jen mezi prsty cítím podivné teplo. Plynová lampa se snaží rozříznout přízemní mlhu svým měkkým světlem - pomůže?
Sklopím hlavu a prohlédnu si své ruce. Krev! Já krvácím! A on si úpí i je rád! Všude okolo se povalují střepy. Střepy zrcadla, jak jsem zjistil, když jsem si jeden prohlédl zblízka. Neměl jsem to dělat, neměl jsem to dělat! Ty oči, ta ústa, ty vlasy… ten obličej! Je tam! Je tam! Je všude! Všude okolo mne a teď i v mém kusu zrcadla. Proč tam nejsem já? Ale… copak se nepoznám?
Podívám se ještě jednou. Ucuknu. Je tam. Já jsem tam. A přitom tam nejsou dva. Srdce mi buší až v krku. Pak už jen cítím další teplý nápor na zápěstí… Umřu, ale ty se mnou! Jsi pryč… Konečně!
Je všude, pronásleduje mne a nenechá mě ani chvíli na pokoji... Kdo?
Počet slov: 805
Rating: 15+
Děkuji
estriel a Rolandovi za beta-read.Já
Všechno to začalo… Nevím přesně kdy, mám pocit, jako by to tu bylo odnepaměti. Ne… ne to, ale on. Je tady. Stále. Vždycky tu byl. Kam až moje paměť sahá, vždycky tu byl. Je všude.
Nejdříve jsem si myslel, že je to jen lehká paranoia. Později o něco těžší. Zděsil jsem se, zpanikařil. Přemýšlel jsem, že to někomu řeknu, ale nikdy jsem se k tomu nedonutil. Nikomu jsem nevěřil natolik, abych ho či ji považoval za důvěryhodného, případně důvěryhodnou. I když důvěryhodnou asi ne - jediná žena, která na mě ještě mluví, je prodavačka v místní pekárně, kam jsem si ještě donedávna chodil každé ráno kupovat čerstvý chléb. Milá paní. Vždycky se mě zeptá, co si přeji, poté sdělí cenu, poděkuje a nakonec pozdraví na rozloučenou. Ale nejsem si jistý, jestli se to dá považovat za přátelskou konverzaci. Řekl bych, že spíš ne, i když ona alespoň neusiluje o můj život…
Přátel mezi muži také mnoho nemám. Od té doby, co mě začal sledovat, jsem se stále více vyhýbal lidem. Zavřel jsem se doma a jedinou společností mi byly knížky z městské knihovny - alespoň jednou za pět týdnů jsem tedy musel tam a nakoupit… Vše tajemné, dobrodružné, děsivé, vše, co obvykle číhalo tam venku, teď bručelo jen na stránkách knih. A já měl klid.
Ale on si mě našel. Zaklepal na dveře. Já neotevřel. Koukal okny. Zatáhl jsem závěsy. Protáhl se komínem. Já zatopil v kamnech. Nakonec se zhmotnil na tiskařské černi, kontrastuje s nažloutlým papírem starých knih držených již v tolika rukou.
Zrada. Nemohu říct, že jsem ji nečekal. Věděl jsem, že ho tam najdu. Dříve či později. Ale snažil jsem se ony myšlenky zaplašit a dělat jako by nic. To byla chyba. Vrátil mi to - i s úroky. Týden jsem nemohl spát. Ležel vedle mě na posteli a nedopřál mi chvíli klidu. Nevím, co bylo horší: když mi neodbytně našeptával do uší, když se mě dotýkal nebo když mě nutil říkat věci, které, ač je už znal, chtěl vymámit z mých úst. Se škodolibou radostí poslouchal. Truchlil nad mým neštěstím, radoval se z mých úspěchů, ale vždycky mě nejdřív donutil všechno mu dopodrobna vylíčit. Každý detail. Nic jsem mu nemohl zatajit. Nemohl jsem lhát. Bylo by to jako lhát sám sobě, přestože bych znal pravdu. Z toho by se člověk zbláznil!
Knížky tedy dosloužily. Naskládal jsem je do velké sportovní tašky - kdysi jsem ji, mám dojem, používal - a chtěl je odnést zpátky do knihovny. Nevím, jak jsem je dovlekl domů. Potřeboval bych vozík. Než jsem je vytáhl po schůdcích do autobusu, řidič už nadskakoval na své pérovací sedačce netrpělivostí.
Vláčel jsem ty zrádkyně ulicí, když vtom jsem ho spatřil. Pomalu se procházel po druhé straně ulice. Otočil jsem se jeho směrem, abych se ujistil, že je to doopravdy on - ve stejné chvíli udělal totéž. Střetli jsme se pohledem. Byl daleko, ale stejně jsem v jeho očích rozpoznal odraz těch svých. Po zádech mi přejel mráz; otřásl jsem se. Upustil jsem knihy, nechal je povalovat na chodníku a rozběhl se pryč. Když jsem se ohlédl, zamával na mě z rozbitého výkladu. Bylo zataženo, ale já ho stále viděl, jak se za mnou plíží jako stín, bez ohledu na to, jak rychle jsem utíkal. Snažil jsem se na nic a na nikoho nekoukat. Bezhlavě jsem se vrhal do dalších a dalších uliček, až jsem se na pokraji úplného vyčerpání sesunul podél vlhké zdi v koutě ne zrovna příjemném. Neměl jsem tušení, kde jsem. A bylo mi to víceméně jedno.
Zavřel jsem oči. Věděl jsem, že je tam se mnou. Že se nade mnou sklání, výsměšný úšklebek na tváři.
Dej mi pokoj!
Vyškrábal jsem se na nohy. Musím pryč! Nevnímal jsem nic jiného než chladný vzduch odcházejícího podzimu. A pak najednou… mokro. Na rukou, na tváři, na břiše. A pak nic.
Když jsem se probral, ležel jsem na studené zemi u popelnice, do které jsem vrazil a následně uklouzl. Asi… Aspoň mi to tak řekl on. Padla už tma; musel jsem tu ležet několik hodin…
Je mi zima, nemohu se přestat třást. Jen mezi prsty cítím podivné teplo. Plynová lampa se snaží rozříznout přízemní mlhu svým měkkým světlem - pomůže?
Sklopím hlavu a prohlédnu si své ruce. Krev! Já krvácím! A on si úpí i je rád! Všude okolo se povalují střepy. Střepy zrcadla, jak jsem zjistil, když jsem si jeden prohlédl zblízka. Neměl jsem to dělat, neměl jsem to dělat! Ty oči, ta ústa, ty vlasy… ten obličej! Je tam! Je tam! Je všude! Všude okolo mne a teď i v mém kusu zrcadla. Proč tam nejsem já? Ale… copak se nepoznám?
Podívám se ještě jednou. Ucuknu. Je tam. Já jsem tam. A přitom tam nejsou dva. Srdce mi buší až v krku. Pak už jen cítím další teplý nápor na zápěstí… Umřu, ale ty se mnou! Jsi pryč… Konečně!
