Fic: In vino veritas
28 May 2012 21:16![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
dangerous_dreamsÚplňková povídka na zadané téma „anděl a červené víno“.
Děkujiestriel za beta-read.
Věnováno Kleio, která mi zadala téma.
Rating: 12+
In vino veritas
„Mami? Podáš mi prosím černou?“ zavolal Daniel zpoza hradby sestřiných peřin, které si rozvěsil kolem své postele jako nebesa. Svými vlastními poduškami byl pečlivě přikryt; co chvíli mu z čela stekla kapička potu. Ale přeci jen se už cítil lépe - vyžádal si papíry a tužky a bavil se kreslením.
„Počkej chvíli, jo?“ ozvalo se z druhého konce bytu. Daniel se opřel do polštářů a čekal. Proč mu vždycky dojde černá? A zrovna, když ji potřebuje? Černou by měli vyrábět větší… fantazíroval, když ho upoutal pohyb na druhé straně pokoje. Prudce se otočil, ale nic tam nebylo. Vteřinu nato přišla maminka s čajem v jedné ruce, s černou tužkou v druhé. Daniel poslušně vypil bylinkový čaj a znovu se pustil do kreslení.
Stín… mihnuvší se na bílém pozadí šatní skříně, v koutě u okna…
Bál se, samozřejmě, že se bál. Ale neschoval se. Vymotal se zpod peřin, přešel k oknu a otevřel ho. Ovanul ho chladný podzimní vzduch a po tváři jej pohladilo úplňkové měsíční světlo.
Rychle vlezl zpátky pod peřiny. Na černé tužce seděla můra. Chtěl ji odehnat, ale nelekla se a neodlétla. Mávala křídly a vypadalo to, jako by ho pozorovala. Nakonec vzlétla a narazila do Daniela, který vykřikl. Zamrkal - můra nikde. Jen na prstech se třpytil šedavý prášek.
~*~
„Co je to?“ zeptala se Daniela starší sestra a brala si zpět své peřiny.
Daniel se zamyslel, předtím o tom nepřemýšlel.
„Anděl,“ odpověděl po chvíli.
„Anděl?“ Znělo to pochybovačně. „Vždyť je černý… A vypadá jako něco mezi netopýrem a můrou… Ukaž mi to!“
„Ne!“ odmítl Daniel a tužkou se bránil sestře. Oči měl pevně zavřené; sestřino „au“ ho donutilo je otevřít. Ostrý konec tužky se zabodl do sestřina prstu. Otřela se o pokreslený papír a vedle anděla se skvěla krvavá šmouha.
„To máš za to!“ prskla a odkráčela.
~*~
O patnáct let později ležel Daniel opět v posteli. Ne nemocný; klidně oddechoval vedle své manželky. Jeho deníky, které už nikdy nikomu neukázal, byly plné andělů - jednoho anděla. Tu byla celá postava - byla podobnost s Králem skřítků čistě náhodná? -, tu jen menší náčrt. Ať jako sovu, můru či pouhý stín… Daniel jej vyobrazoval všelijak. Nikdy kolem sebe nepřestal anděla vídat. Jakýmsi způsobem věděl, že je to on. Nemohl určit, kdy se zase objeví, ale vypozoroval, že kdykoliv se řízl nebo jinak poranil - musela téct krev -, anděl přišel. Jako jemný vánek políbil ránu, až Daniela ne nepříjemně zamrazilo.
Přetočil se na druhý bok…
Pokoj kolem něj se zavlnil, pohladil jej chladný větřík… Když se vše uklidnilo, shledal, že se nachází v cizí místnosti zařízené tak, jako by se vrátil o několik staletí zpátky do minulosti. Koberec, křesla, skříně, postel s pravými nebesy… neměl moc času si všechno dopodrobna prohlédnout.
Francouzské okno uprostřed delší strany místnosti se otevřelo. Venku zuřila noční bouřka, ale on - anděl - nebyl mokrý; jako by nečas za svými zády vůbec nezaregistroval. Pozoroval lidskou návštěvu, kterou ne neočekával.
Daniel chvíli stál jako přikovaný. Nevěřil vlastním očím. Je to opravdu on? Vypadal tak… přesně, jako v jeho představách. Vysoký, štíhlý, s bílou pletí a dlouhými černými vlasy. Oděný do desítek pruhů průhledné černé látky, sešitých dohromady, nyní vlajících ve větru. A křídla… velká pevná křídla s dlouhými bílými pery, na konci černými - jako lemování.
Anděl zvedl levou ruku, dlouhým nehtem ukazováčku se dotkl spodního rtu a nadzvedl obočí. Když Daniel ani tentokrát nic neudělal, vykročil anděl - bos - směrem k němu. Daniel couvl. Anděl se pobaveně a trochu ďábelsky pousmál.
„Kdo vlastně jsi?“ dostal ze sebe Daniel.
„Nevíš?“ zašeptal anděl. Odněkud vykouzlil sklenku s červeným vínem. „Sedni si.“ Ukázal na jedno z křesel. Daniel s trochou nedůvěry uposlechl. Anděl si přisedl na opěrku a nabídl mu číši. Daniel ji přijal. Neměl strach - tak proč se třásl? Co se to dělo?
Anděl se sklonil ještě blíž, pohladil Daniela po tváři a dolil vína.
„Nevíš?“ zopakoval, rty se dotýkaje Danielova ušního lalůčku. „Jsem bílý a černý…“ Prstem přejel po Danielově paži. „Jsem muž i žena…“ Pramen sametových vlasů se dotkl Danielovy tváře. Anděl znovu naplnil prázdnou sklenici. „Jsem dítě i rodič…“ Pohladil ho po vlasech. „Jsem děvka…“ Vzdychl mu do ucha a rukou zabloudil do rozkroku. „…i milenec…“ Láskyplně přejel po Danielově krku.
Daniel si matně uvědomoval, že pije jednu sklenku vína za druhou. Už se mu motala hlava a bylo mu příjemně teplo - nebo to nebylo vínem? Anděl pokračoval: „Jsem hříšník…“ Vášnivě Daniela políbil. „Jsem svatý…“ Svíce na stěně za andělovou hlavou vytvářela jakousi svatozář. Daniel pomalu přestával vnímat. „Jsem tvá noční můra…“ Všechno se s ním točilo. „Jsem tvůj sen… sen… sen…“
Daniel se prudce posadil. Zhluboka oddechoval. Byl doma, ve své posteli. Zdálo se mu to všechno? V ústech stále cítil chuť andělského vína a trochu se mu točila hlava. Rozkašlal se. Na prstech nebylo víno… plival krev.
Žena vedle sladce spala. Za oknem byla hluboká, klidná noc…náhle se prudce otevřelo a do pokoje vlétl anděl. Měsíc v úplňku za jeho hlavou znovu vypadal jako svatozář. Jeho namodralé světlo anděla majestátně obklopovalo. Doplňkem mu bylo stříbrné boa nahodilých mračen táhnoucích se po obloze.
Anděl k němu natáhl ruku. „Už víš?“
Děkuji
estriel za beta-read.Věnováno Kleio, která mi zadala téma.
Rating: 12+
In vino veritas
„Mami? Podáš mi prosím černou?“ zavolal Daniel zpoza hradby sestřiných peřin, které si rozvěsil kolem své postele jako nebesa. Svými vlastními poduškami byl pečlivě přikryt; co chvíli mu z čela stekla kapička potu. Ale přeci jen se už cítil lépe - vyžádal si papíry a tužky a bavil se kreslením.
„Počkej chvíli, jo?“ ozvalo se z druhého konce bytu. Daniel se opřel do polštářů a čekal. Proč mu vždycky dojde černá? A zrovna, když ji potřebuje? Černou by měli vyrábět větší… fantazíroval, když ho upoutal pohyb na druhé straně pokoje. Prudce se otočil, ale nic tam nebylo. Vteřinu nato přišla maminka s čajem v jedné ruce, s černou tužkou v druhé. Daniel poslušně vypil bylinkový čaj a znovu se pustil do kreslení.
Stín… mihnuvší se na bílém pozadí šatní skříně, v koutě u okna…
Bál se, samozřejmě, že se bál. Ale neschoval se. Vymotal se zpod peřin, přešel k oknu a otevřel ho. Ovanul ho chladný podzimní vzduch a po tváři jej pohladilo úplňkové měsíční světlo.
Rychle vlezl zpátky pod peřiny. Na černé tužce seděla můra. Chtěl ji odehnat, ale nelekla se a neodlétla. Mávala křídly a vypadalo to, jako by ho pozorovala. Nakonec vzlétla a narazila do Daniela, který vykřikl. Zamrkal - můra nikde. Jen na prstech se třpytil šedavý prášek.
~*~
„Co je to?“ zeptala se Daniela starší sestra a brala si zpět své peřiny.
Daniel se zamyslel, předtím o tom nepřemýšlel.
„Anděl,“ odpověděl po chvíli.
„Anděl?“ Znělo to pochybovačně. „Vždyť je černý… A vypadá jako něco mezi netopýrem a můrou… Ukaž mi to!“
„Ne!“ odmítl Daniel a tužkou se bránil sestře. Oči měl pevně zavřené; sestřino „au“ ho donutilo je otevřít. Ostrý konec tužky se zabodl do sestřina prstu. Otřela se o pokreslený papír a vedle anděla se skvěla krvavá šmouha.
„To máš za to!“ prskla a odkráčela.
~*~
O patnáct let později ležel Daniel opět v posteli. Ne nemocný; klidně oddechoval vedle své manželky. Jeho deníky, které už nikdy nikomu neukázal, byly plné andělů - jednoho anděla. Tu byla celá postava - byla podobnost s Králem skřítků čistě náhodná? -, tu jen menší náčrt. Ať jako sovu, můru či pouhý stín… Daniel jej vyobrazoval všelijak. Nikdy kolem sebe nepřestal anděla vídat. Jakýmsi způsobem věděl, že je to on. Nemohl určit, kdy se zase objeví, ale vypozoroval, že kdykoliv se řízl nebo jinak poranil - musela téct krev -, anděl přišel. Jako jemný vánek políbil ránu, až Daniela ne nepříjemně zamrazilo.
Přetočil se na druhý bok…
Pokoj kolem něj se zavlnil, pohladil jej chladný větřík… Když se vše uklidnilo, shledal, že se nachází v cizí místnosti zařízené tak, jako by se vrátil o několik staletí zpátky do minulosti. Koberec, křesla, skříně, postel s pravými nebesy… neměl moc času si všechno dopodrobna prohlédnout.
Francouzské okno uprostřed delší strany místnosti se otevřelo. Venku zuřila noční bouřka, ale on - anděl - nebyl mokrý; jako by nečas za svými zády vůbec nezaregistroval. Pozoroval lidskou návštěvu, kterou ne neočekával.
Daniel chvíli stál jako přikovaný. Nevěřil vlastním očím. Je to opravdu on? Vypadal tak… přesně, jako v jeho představách. Vysoký, štíhlý, s bílou pletí a dlouhými černými vlasy. Oděný do desítek pruhů průhledné černé látky, sešitých dohromady, nyní vlajících ve větru. A křídla… velká pevná křídla s dlouhými bílými pery, na konci černými - jako lemování.
Anděl zvedl levou ruku, dlouhým nehtem ukazováčku se dotkl spodního rtu a nadzvedl obočí. Když Daniel ani tentokrát nic neudělal, vykročil anděl - bos - směrem k němu. Daniel couvl. Anděl se pobaveně a trochu ďábelsky pousmál.
„Kdo vlastně jsi?“ dostal ze sebe Daniel.
„Nevíš?“ zašeptal anděl. Odněkud vykouzlil sklenku s červeným vínem. „Sedni si.“ Ukázal na jedno z křesel. Daniel s trochou nedůvěry uposlechl. Anděl si přisedl na opěrku a nabídl mu číši. Daniel ji přijal. Neměl strach - tak proč se třásl? Co se to dělo?
Anděl se sklonil ještě blíž, pohladil Daniela po tváři a dolil vína.
„Nevíš?“ zopakoval, rty se dotýkaje Danielova ušního lalůčku. „Jsem bílý a černý…“ Prstem přejel po Danielově paži. „Jsem muž i žena…“ Pramen sametových vlasů se dotkl Danielovy tváře. Anděl znovu naplnil prázdnou sklenici. „Jsem dítě i rodič…“ Pohladil ho po vlasech. „Jsem děvka…“ Vzdychl mu do ucha a rukou zabloudil do rozkroku. „…i milenec…“ Láskyplně přejel po Danielově krku.
Daniel si matně uvědomoval, že pije jednu sklenku vína za druhou. Už se mu motala hlava a bylo mu příjemně teplo - nebo to nebylo vínem? Anděl pokračoval: „Jsem hříšník…“ Vášnivě Daniela políbil. „Jsem svatý…“ Svíce na stěně za andělovou hlavou vytvářela jakousi svatozář. Daniel pomalu přestával vnímat. „Jsem tvá noční můra…“ Všechno se s ním točilo. „Jsem tvůj sen… sen… sen…“
Daniel se prudce posadil. Zhluboka oddechoval. Byl doma, ve své posteli. Zdálo se mu to všechno? V ústech stále cítil chuť andělského vína a trochu se mu točila hlava. Rozkašlal se. Na prstech nebylo víno… plival krev.
Žena vedle sladce spala. Za oknem byla hluboká, klidná noc…náhle se prudce otevřelo a do pokoje vlétl anděl. Měsíc v úplňku za jeho hlavou znovu vypadal jako svatozář. Jeho namodralé světlo anděla majestátně obklopovalo. Doplňkem mu bylo stříbrné boa nahodilých mračen táhnoucích se po obloze.
Anděl k němu natáhl ruku. „Už víš?“
